Co se to se mnou děje? Vždyť já začínám být v tom dřepění doma dobrá. Někdo za to může. I kdyby ten vir nebyl umělý, někdo za to prostě může! A já jsem na něj naštvaná.

Když autem dobrzdím až na kufru auta přede mnou, dostanu pokutu já, přestože ten „kufr“ bezdůvodně, rychle a zběsile šlápl na brzdu. Nezvládla jsem situaci, tak platím.
Svět se nám stahuje do malé smyčky, ale počty nakažených rostou. Nejsou dobré zprávy, nejsou dobré výhledy a k tomu všemu naši podnikaví „ředitelé“ firmy s názvem Česká republika vyvolávají pocit, že jsem to zavinila. Snažím se být poslušná, myju si ruce jako blázen, ochranu nosím, jak je třeba (i když často brblám), rozestupy v Bille jsou trochu sporným R, ale když sbírám potravu pro svou smečku, nedá se nic dělat.
To víte, že jsem byla zákazům a přikázáním nevěrná. Byl kadeřník? Byl. Byly roušky? Byly! Byla barva? Byla! Byla radost? Obrovská! Není mi dvacet, nemůžu spoléhat na přírodu. Taky se občas bavím s jiným příjmením, než nosím. Není mi dvacet, abych spoléhala jen na slova svého muže. Kdo jste bez viny, hoďte kamenem. Pane Hniličko, koukejte ten kámen položit! A nedělejte na mě ty smutné oči!
Škoda, že jste nedělal jiný sport…, mám hokej ráda.
Blbý rok neskočil, blbý rok trvá. Vyhlížím s vámi!

Vysvětlivka: my tancujeme labadu je takový trochu přiblblý kolový taneček, po každém refrénu se vyvolává jiná část těla, za kterou se pak navzájem držíte a ťapete dokola. Hrávali jsme to na táborových večírcích a mě se to díky otázkám a odpovědím připomnělo.
Byly kotníčky? Byly! Byla kolínka? Byla! A samozřejmě až k prsíčkům .

Je dva dny do Štědrého dne. Uklízím. Chystá se další zpřísnění, já musím do Lidlu a k zubaři. Jak mně se nechce nikam vylézat! Peru. Tam, kam bych chtěla nemůžu a kam nechci musím. Změnila se mi chuť jít mezi lidi. Chci uklízet a prát.

Pořád tomu nerozumím. Umřu? Mám protilátky a umřu později? Zachraňuju svou rouškou životy? Spasí mou mrzutost vakcína? Přála bych si, aby to byl jen náš Kocourkov, jenže on v tom tápe celý svět. Jen to zvládají s větší grácií. (Toto není dezinformace jen můj splíneček.)

Vánoce přeci snesou pár vět sentimentu? A vy? Odpusťte. Změním uměle směr myšlenek. Je načase!

Těším se na Štědrý den, protože i přes všechny překážky mám pár překvapení pro moje blízké. Těším se na bramborový salát bez výčitek. Těším se na Silvestra, i kdybych ho strávila jen se svým mužem (vážně Vendulo??). Těším se na další rok. Třeba přinese rozuzlení, setkávání, hospody, koncerty… normální život.

Opatrujte, usmívejte se a užívejte svátky!