Václav
Dnes bude ovar. Chci strouhat křen, abych mohla plakat a nemusela nikomu vysvětlovat proč.
Vzdávám se svátku svatého Valentina! Nechci slyšet ani připomínku. Strhávám zbloudilá srdíčka z lustru. Před čtyřmi lety byl zamilovaný, před třemi rebeloval, že americký svátek slavit nehodlá, vloni zapomněl a letos s námi bude tchyně. Právě přišla stručná zpráva.
Můj muž není lakomý. Můj muž není lhostejný ani zapomnětlivý. V oblasti oslav má však sociální problém. Když je příležitost projevit mi náklonnost, stane se z něj držgrešle, necita a nechápavý člověk.
Dvacet let manželství mi dává jistotu, že nejsme zamilovaní. (Na tohle výročí taky zapomněl.) Teď už i ví, kdo byl svatý Valentýn. Ví, od kdy se tento evropský svátek datuje, ví, jak legenda vznikla. Přesto každý rok odmítá. Nechtěla jsem dostávat růžové medvídky, jen mi to přišlo jako příležitost. Příležitost vyjádřit jednou za rok pocity, které se vzdáleně podobají pocitům zamilovaných.
Mezinárodní den žen zkazili komunisti. Souhlasím s jeho argumenty. Nepřipomínám. Kytky mám ráda. Dokonce i karafiáty. Jsem mezinárodní žena.
Na den matek čekám pozornost spíš od dcery. Jenže ta se po dostudování mateřské školy pochlapila. Už nenosí přání nakreslené voskovkou ani růže umotané z ubrousků. Nenosí nic. Nikdy.
Datum mého svátku (je státní) zůstane pro mého muže navždy tajemstvím.
Nehodím se do žádného svátku.