Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Znamení

Březen23

Potřebovala jsem dostat nové zrcadlo do starého rámu. V sídlištní provozovně přijali mojí zakázku s tím, že toho mají moc. Koncem ledna si prý mohu přijít. Přišla jsem posledního. Místo sklenářství bylo barevné čínské bistro. Kůň. Jmenuje se Kůň. Odpovědný vedoucí Nguen. Kde je můj rám a Sklenářství Černý mi nikdo říct nechtěl. Nebo neuměl. Přece neodejdu s prázdnou? Vzhlížím bezradně k nafoceným talířům.
„Prosim, pani.“
„Je to vepřové nebo kuřecí?“
„Osum pokladů, pani.“
Chce mi snad začátek čínského roku něco napovědět? Jsem blíženec. Jsem taky kůň, za svobodna jsem se jmenovala Černá a na horoskopy nevěřím. Umím si představit, jak některé vznikají. Vzpomínám na rozhodování spolužačky Věry v hodině evropské literatury. Měla k dispozici papír plný frází, z kterého každý měsíc spřádala „osudy“.
„Dejte pozor na nachlazení. Ve vztahu vás mohou potkat drobné neshody. A nevyhnutelně si kupte kabelku.“
Pár štěstítvorných vět. Potěšit, povzbudit a malinko postrašit. Odhaleno. Rozluštěno. Splněno. Vyděláno.
Náhody od smažených nudlí mě donutily zjistit, že mi nastává rok plný energie a správný čas na nové začátky. Od přečtení čínského horoskopu všechno píšu odpoledne v posteli, znovu nechci začínat ani šálu plést a svůj poklad jsem asi našla.

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.