Londýn. Manžel slíbil rodinné příměří. Slíbil, že se smíme dívat do výloh a čůrat, i když se jemu nebude chtít. Dokonce si smíme koupit něco marnivého. Sliby se snažil plnit hned na letišti Heathrow. Zatímco si on koupí whisky (používá vždy stejnou značku), můžeme si vybrat voňavku. Poťukáváním na litrovou lahev zrychlil naše zbrklé pobíhání mezi regály s opravdovým štěstím. Každá popadla to své. Vůně naslepo. Náhodný výběr. Ententýky. Nejistota. Hlavně nepromarnit šanci. Spěcháme do hotelu. Nic jiného se ten den stihnout nedá. Vybíháme na stanoviště taxi. Manžel chce být první. Bez kabelky, bez tašek se mu běží lehce. Já s dcerou rozrážím pokojné turisty igelitkami. Pro trochu vanilky, santalu a jasmínu, je schopný nás tam nechat. Předběhnout frontu si snad netroufne? Češi do toho!

Na chodník před letištní halu vjíždí policejní auta. Vystupují těžkooděnci a pyrotechnici. Čekáme, pozorujeme frmol a vzpomínáme, jak upozorňovala všechna média na důsledné dodržovaní bezpečnostních pravidel v Londýně. Je těsně před olympiádou. Kdosi zaparkoval auto blízko Buckinghamského paláce. Stálo tam asi hodinu. Pyrotechnici vůz uzavřeli do speciální bedny a odpálili. Mělo poruchu. Posouváme se ve frontě na bronzové místo. Kdo neskáče není Čech!

„Tati, kde máme kufr?“

Přetočení filmu nazpátek. Mozek pracuje nejvyšší rychlostí. Play! Manžel se rozběhl zpátky do letištní haly. Dveře pouští cestující jen ven. Policie ven nikoho nepouští. Dveře se neotvírají. Čeká za nimi a sleduje, jak muži v uniformách obklíčili náš šedý kufr černo žlutou páskou. Ještěže si prodavač z duty free shopu mého muže oblíbil. Ukazuje prstem přes sklo na chlápka, kterému chybí kufr. Pamatoval si ho. Měli společného koníčka. Jednosladovou whisky. Vše se vysvětlilo bez výbuchu. Hoši děkujem!