Světáci
Pořídila jsem si brýle. Chci je mít kvůli jídlu. Stačí originální grafika jídelního lístku nebo extravagantní svítidlo v restauraci a objednávám náhodné pokrmy. Prstem. Cizinec ve vlastní zemi.
Minulý víkend jsme byli lyžovat v rakouských Alpách. V pátek večer jsme vyložili zavazadla před hotelem, manžel jel zaparkovat a já s pikolíkem a kufry na pokoj. Neumím to, chystala jsem se tři patra. Strčila jsem mu do ruky zmuchlanou pětieurovku. Skutečný cizinec. Nerozuměl mi.
Bydleli jsme hezky a dalo se čekat, že i na jídlo se můžu těšit. Těšila jsem se. Dress code volím vždy stejný. Volný. Nesmí být vidět břicho ani po dezertu. U stolu jsem zjistila, že nemám brýle, světlo je mizerné a na pokoj netrefím. Ještě jsem zjistila, že pikolík je majitel hotelu.
Můj muž také v příšeří restaurací blbě vidí, ale ješitnost slepá není. Z dostatečné vzdálenosti jsme pozorovali, co budeme jíst. Dostala jsem na starost vyčíst hlavní chod. Krom stařecké slepoty trpím i patologickou neznalostí anglického jazyka. Z dlouhého popisu jednotlivých jídel vždy vyberu klíčové slovo a zbytek domyslím.
„Tak, první je vepř, druhé je duck a třetí je ryba.“
Rozhodli jsme se pro rybu. Klíčové slovo “filet“. Myslela jsem si… Objednával manžel. Slečna v kostkovaném dirndlu překvapeně opakovala „fisch??“ Trval na svém. Číšníci se na nás chodili nenápadně dívat. Čekali jsme déle než ostatní hosté.
Ani myšlenky rakouského personálu neumím číst správně, jenže tentokrát bylo jasné, co řekla servírka, když přišla do kuchyně s objednávkou od našeho stolu.
„Támhle ti dva pitomci z Čech ukazují na nudle s cuketou a říkají tomu ryba.“