Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Světáci

Květen28

Pořídila jsem si brýle. Chci je mít kvůli jídlu. Stačí originální grafika jídelního lístku nebo extravagantní svítidlo v restauraci a objednávám náhodné pokrmy. Prstem. Cizinec ve vlastní zemi.
Minulý víkend jsme byli lyžovat v rakouských Alpách. V pátek večer jsme vyložili zavazadla před hotelem, manžel jel zaparkovat a já s pikolíkem a kufry na pokoj. Neumím to, chystala jsem se tři patra. Strčila jsem mu do ruky zmuchlanou pětieurovku. Skutečný cizinec. Nerozuměl mi.
Bydleli jsme hezky a dalo se čekat, že i na jídlo se můžu těšit. Těšila jsem se. Dress code volím vždy stejný. Volný. Nesmí být vidět břicho ani po dezertu. U stolu jsem zjistila, že nemám brýle, světlo je mizerné a na pokoj netrefím. Ještě jsem zjistila, že pikolík je majitel hotelu.
Můj muž také v příšeří restaurací blbě vidí, ale ješitnost slepá není. Z dostatečné vzdálenosti jsme pozorovali, co budeme jíst. Dostala jsem na starost vyčíst hlavní chod. Krom stařecké slepoty trpím i patologickou neznalostí anglického jazyka. Z dlouhého popisu jednotlivých jídel vždy vyberu klíčové slovo a zbytek domyslím.
„Tak, první je vepř, druhé je duck a třetí je ryba.“
Rozhodli jsme se pro rybu. Klíčové slovo “filet“. Myslela jsem si… Objednával manžel. Slečna v kostkovaném dirndlu překvapeně opakovala „fisch??“ Trval na svém. Číšníci se na nás chodili nenápadně dívat. Čekali jsme déle než ostatní hosté.
Ani myšlenky rakouského personálu neumím číst správně, jenže tentokrát bylo jasné, co řekla servírka, když přišla do kuchyně s objednávkou od našeho stolu.
„Támhle ti dva pitomci z Čech ukazují na nudle s cuketou a říkají tomu ryba.“

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.