Retro
Jsem velká. Na nic si nehraju. Jen občas na hru s časem. Začíná tak, že si nalakuji nehty na černo, vezmu triko s lebkou, conversky a loudím na manželovi, ať řekne, že vypadám mladě. Neodpovídá. Má plné ruce práce se svým omlazováním. Bere si oblečení s motorkářskou tématikou. Kšiltovku New York Yankees. A oba pak mikinu s velkým a hodně barevným nápisem. Jsme spolu dlouho. Každý vyznáváme jiné „hrací“ barvy, ale přesto se podobáme. Břicha v tričkách mají stejné profily.
Za naše nápisy můžou komunisti. V letech, kdy nám potisky náležely, nebyly k sehnání. Jako malí jsme si na prsa Pleas trik stříkali barvou na kůži Niky Lauda nebo Adidas.
Pokračování hry je na letním hudebním festivalu Kodiak. Herní plán je následující: pijeme pivo z kelímků, sedíme na uválené trávě, jíme grilované klobásy a posloucháme rockovou muziku. Kazí nám to jen plastové záchody. Ty, stejně jako popsané oblečení, nebyly. Nechci říct, že dřív bylo líp! Po třech pivech a dvou hodinách pohodového vlnění se mi hlásí křečové žíly, bolí mě hlava a manžel spí. Stejně staré mladé mě litují. Mladé si myslí, že si za to můžu sama. Hvězdu večera neuvidím. Je čas teplých, jednobarevných pyžam. Na to se cítím. Jsme v domečku. Game over.
Proč tolik smutku? Stáří je super!