Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Holobrad učí bradáče

Listopad14

(To není můj příspěvek k akci Movember , ale všem chlapíkům držím palce. Ať vaše kníry agitují a léčí!)

 

Najdi pět rozdílů… Rýha na čele… Mám další! Nafukovací kruh pod svetrem. Né, to je na obou obrázcích stejné… Nalakované nehty. Tady chybí vlasy… Jiné boty. Sakra, kde je ten pátý…?

Hledej a nalezneš. Pro oči nevidím. Malá holka a na druhé fotce místo holky žena. Dcera. Mezi fotografiemi z hor je pět let. Mě přibývají vrásky, manželovi ubývají vlasy. Škoda, že to není naopak. Připouštím nicotnost kosmetických rozdílů.

Proměna vlastního dítěte je k neuvěření. Z kukly motýl. Z motýla krásný motýl v kukle. Prsa, boky, černé oční linky. Osobnost. Osoba. Lidská bytost. Postava. Individualita. Detail, který není na fotografii vidět. Masivní detail. Detailů král. Tohle všechno se stalo. Tohle všechno se s ní děje. Učím se mít parťáka. Zvykám si nemít péči. Rodičovské proměny jdou ztuha.

Umyla sis ruce? Co bylo ve škole? Žádné blbosti. Těchto kultovních vět se nehodlám vzdát, i když dopředu znám odpovědi. Jó. Nic. Jó.

Je dospělá, ale zároveň vyžaduje jistotu mateřské lásky. Bez zbytečných podmínek. Někdy nám to nejde. Občas kladu podmínky. Pokud na ně nepřistoupí ukrutně se naštvu. Pokud na ně přistoupí ukrutně se naštve. Nemluvíme spolu. Já mám dobrý důvod ji nelakovat nehty, nepřipravit svačinu a nepůjčit kabelku. Ona si na oplátku nakrájí sama zeleninu do krabičky, vezme si z mojí skříně, co chce a má dobrý důvod mi neporadit se skenováním smlouvy. Všechno ví nejlépe, odmítá proniknout do husitských válek, kritizuje mi oblečení, vaření, nečte moje psaní a neuklízí si boty.

Mám tě ráda Barborko! Všechno nejlepší k osmnáctinám!

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.