Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Svatý Věnceslav

Únor13

„Chceš to?“ a já řekla, že jo.

Můj přítel mi koupil chameleona.

Svátek všech zamilovaných je pro nás tabu, tak jsem vymyslela svátek všech. Škoda jen, že Věnceslav nemá tak pěknou legendu. Obávám se, že nemá žádnou. Pomalu tvořím zvyklosti k tomuto datu. Základní pravidlo je, že dárek si každý zvolí sám. Růžový medvídek s I love trikem, mě neláká. Ani přítel si o něj neřekl. Dnes večer budu dělat striptýz. Z minulého ročníku mám prstýnek a můj protějšek jizvu. Chtěl masáž lávovými kameny a já nejsem lazebníků král.

Další zásadou je nevařit, nezdobit byt, nepít perlivé víno s jahodami a kytky nosit kdykoli jindy. Zkrátka nedělat žádná romantická gesta. Jde to tedy úplně proti zásadám mého oblíbeného bonmotu (nemá na tohle slovo někdo copyright?), že „gesto je mnohem víc, než drahý dárek“, ale z jednoho dne se nestřílí. To mi charakter nezkazí, když jednou, dvakrát až pětkrát do roka dostanu voňavku. Ano, svátek všech může být na Šárku, Jiřího i Jarmila. Až zase něco vymyslím, dám určitě vědět.

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.