Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Zrozen z teleshoppingu

Březen25

Co můžeš udělat dnes, můžeš udělat i zítra. Kdyby šlo takhle jednoduše měnit všechno….

Když jsem poprvé slyšela slovo prokrastinace, myslela jsem, že řeč je o akci fan klubu šáši Krustyho z amerického seriálu The Simpsons. Po přečtení pojmu jsem pochopila, že to mám. Ať přečtu jakoukoliv diagnózu, ztotožním se. To je ale o jiném cizím slově. Napříště.

Jsem zpátky, byla jsem mezi odstavci umýt vanu. Bojím se, že se do koupelny vrátím. Nejvíc se náš domov blýskal ve zkouškovém období. Fíkus benjamín měl vydrhnuté a vyleštěné listy na zeleno-zelenou barvu nejméně dvakrát v týdnu. Propadla jsem z angličtiny.

Už čtrnáct dní se objednávám k praktickému lékaři na praktickou prohlídku. Přehlížím drobky pod stolem, dokud tohle nedopíšu. A pak se taky objednám. Když bude moc hodin, zkusím to zítra. Hned ráno. To bude lepší. Nejlepší!

Psaní a jiné bohémsky zaměřené činnosti jsou nejspolehlivější líhní pro odkládací praktiky. Já tomu mechanismu říkám tvůrčí krize. Nejde mi psát, tak čtu. Přitom mám zápisník plný poznámek, názvů a postřehů. Vždy, když je zapisuji, tvrdím si – to půjde samo. A nejde. Ani samo ani se mnou. Včera v noci mě zase probudil nápad (viz název). Potmě jsem ho zapsala a těšila se na ráno, jak geniálně originální myšlenku vytěžím.

Ještě počkám. Odložím na neurčito. Z úcty ke čtenářům Vendula

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.