Mám na pilno. V Praze vrcholí mistrovství světa v ledním hokeji. I v Ostravě vrcholí. Nikdy jsem nebyla v Ostravě. Pražské dějiště mám v dochozí vzdálenosti, tak docházím. Zatím jedna výhra, jedna prohra. Spoluobčané do toho! Nepouštím se do rozborů, jak zapracovat na defenzivě a nevynáším soudy, proč jsou nebo nejsou přeházené útoky. Kdo by mě poslouchal? I když si jako žena připadám, jen když tlačím vozík s nákupem. Tohle není pro holky. A to poznám, když je zakázané uvolnění! Co ale diskutovat můžu, jsou fandící techniky. Úplně nejblbější je mexická vlna. Umím se buď dívat na hru nebo hlídat, kde zrovna zdvižená těla jsou, jestli to nějaký VIP sektor nesabotuje a jestli už nemám začít třepotat rukama. Nic mezi tím.

Před měsícem jsem se naučila pít pivo. Tvrdě jsem na sebe nastoupila a zapracovala na lásce k hořkosti. Víno se totiž nedá, na většině takových akcí, pít. Těšila jsem se na kelímek, protože v hale je u každého sedadla na něj držák. Vždycky jsem tam chtěla mít pivo. Sedadla jsou úzká. Góóól! Vylila jsem pivo sobě i sousedovi. Pokaždé se mi zadek těžko dostával ven a zase zpátky. Přála jsem si hubené vítězství. A nové pivo. Druhá třetina a další divné choreo. „Kdo neskáče není Čech.“ A kdo tak asi jsem? Mám na dresu Jágra a pivo. Nemám pivo. Už to nedělejte! Copak houpání podlahy vadí jenom mně? Nechci mít na sobě někde v propadlišti tisíc klobouků, šál a Voráčků. Stačil by pán za mnou. Toho bych snesla. Hokej sbližuje. Tulíme se ve frontě na vstup i při odchodu, tiskneme se v autobuse. Jsme jako jeden team. Jako jeden muž. Jsem žena. Baví mě hokej a díky své píli jsem poznala, jak s pivem chutná i koncert AC/DC. I to bylo o dotycích cizích těl. S pivem se to lépe táhne.

Hoši, chci být s vámi v těsném kontaktu až do finále.