Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Sedící Dorota

Červen16

Dneska to mám. Je deset hodin dopoledne. Ještě jsem v noční košili. Zapínám telefon a čekám zprávy plné smajlíků, palců nahoru a Mirkových růžiček.

Neumím psát a dělat zvuky. Holky prý nezvládnou napodobit samopal ani formuli. Podle toho se asi poznají. Cink cink (SMS). Chalupa. Hlásí odpojení od sítě. A pak zase připojení. Jinak nikdo. Stejně raději oslavuji, psaním emotikonů, narozeniny někoho jiného.

Kdy se to stalo? Rok zlomu. Z těšení vytěsňování. Z predátora parazit. Z jasna do neznáma. Z duhy neduhy. Já chci zpátky nemoci co znám! Ne žádné další. Tlak, klouby a rock´n´roll. Tady bych spíš použila český překlad houpání a válcování, ale je dobré, že se ještě neuchyluji k dechovce. Já chci stárnout, ale pomaleji. V tramvaji si moje břicho dávno nepletou s těhotenským. Nechávají mě stát proto, že jsem tlustá, hrabu se v iPhonu a nemám hůl. Pro muže začínám být celkově neviditelná. Smutný smajlík. Ale já taky koukám jen po mladých.

Cink. Hned jsem po tom skočila, proto jen jedno zvukové znamení. „Večeře? Smajlík.“ Konečně začínám myslet na něco jiného. Šaty nebo džíny? Maso nebo těstoviny? Umýt hlavu nebo použít suchý šampón? Červené nebo bílé? Na to jediné znám recept. Chuť na červené víno si dělám tak, že se den před tím opiju bílým. Snad mi obsluha nebude zpívat Happy Birthday. Zakazuji si myslet na to, co se může stát. Zakazuji zpívání a sobě mračení. Mračení navždy a se zpěvem se uvidí. Těším se na jídlo a každý další den. Hlavně na ten další, protože léto je jeden velký večírek.

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.