Sedící Dorota
Dneska to mám. Je deset hodin dopoledne. Ještě jsem v noční košili. Zapínám telefon a čekám zprávy plné smajlíků, palců nahoru a Mirkových růžiček.
Neumím psát a dělat zvuky. Holky prý nezvládnou napodobit samopal ani formuli. Podle toho se asi poznají. Cink cink (SMS). Chalupa. Hlásí odpojení od sítě. A pak zase připojení. Jinak nikdo. Stejně raději oslavuji, psaním emotikonů, narozeniny někoho jiného.
Kdy se to stalo? Rok zlomu. Z těšení vytěsňování. Z predátora parazit. Z jasna do neznáma. Z duhy neduhy. Já chci zpátky nemoci co znám! Ne žádné další. Tlak, klouby a rock´n´roll. Tady bych spíš použila český překlad houpání a válcování, ale je dobré, že se ještě neuchyluji k dechovce. Já chci stárnout, ale pomaleji. V tramvaji si moje břicho dávno nepletou s těhotenským. Nechávají mě stát proto, že jsem tlustá, hrabu se v iPhonu a nemám hůl. Pro muže začínám být celkově neviditelná. Smutný smajlík. Ale já taky koukám jen po mladých.
Cink. Hned jsem po tom skočila, proto jen jedno zvukové znamení. „Večeře? Smajlík.“ Konečně začínám myslet na něco jiného. Šaty nebo džíny? Maso nebo těstoviny? Umýt hlavu nebo použít suchý šampón? Červené nebo bílé? Na to jediné znám recept. Chuť na červené víno si dělám tak, že se den před tím opiju bílým. Snad mi obsluha nebude zpívat Happy Birthday. Zakazuji si myslet na to, co se může stát. Zakazuji zpívání a sobě mračení. Mračení navždy a se zpěvem se uvidí. Těším se na jídlo a každý další den. Hlavně na ten další, protože léto je jeden velký večírek.