Začínají prázdniny. Za chvíli budou Vánoce. Letící čas je moje oblíbené téma. Naštěstí už brzy budu letící já a zapomenu na chvíli stárnout. Děsí mě oblečení, které neunosím, boty, které neprochodím, svíčky, které nevysvítím, možnosti, co nevyužiju…

Bylo to krásné, ale bylo toho dost. Napsal dceři profesor matematiky do slovního hodnocení. Odhozením lejstra na stůl ukončila rok a nadšeně hrne dopředu následující dva měsíce. Chtěla bych to taky, ale není to nakažlivé. Těší se na všechno, co podnikne bez nás. Těší se na nevstávání, festivaly a čtení. Už čte knížky bez obrázků! Nebyla jsem jiná, jen jsem neměla za co hrnout. Prázdniny s omezením. Pionýrský tábor za stan a stravu. Plameny a cesty.

Lehce před revoluci (zním tak stařecky, musím poznamenat, že myslím tu sametovou) jsem měla možnost odjet do Itálie. Tábor už jsem ale nevyměnila. Změny dostál přítel. O rok později, s novým pánem i režimem, jsem odjela do Bibione. Nahrnuto bylo na zájezd autobusem do paneláku. Do třípokojového bytu na nás zbyly čtyři ženy. Nejmladší bylo šedesát devět let. S přesvědčením, že láska hory přenáší, jsme zabrali ložnici. Ženy plakaly. V uzavřených pokojích musí být ony! Na tohle přeci celý život pracovaly. Plakala jsem. Spali jsme v kuchyni na rozkládacím gauči pod stálým dohledem drahých tet. Hlídaly nám příchody, vypitý alkohol a káraly, že sprchování v deset večer je budí. Už tak špatně spí. A na náš vkus i kurva málo. Každé ráno v sedm snídaly půl metru od naší postele. Hlasitě diskutovaly nad meltou. O zavařeninách, o vnoučatech a o tom, jaká je dnešní mládež. Dělali jsme, že spíme, dokud dámy, namazané Nubianem, neodešly zabrat lehátka v první řadě.

Ze zájezdu jsme si přivezli dvě sklenice naložených hub a adresu té nejstarší, abychom jim poslali společné fotografie z výletu do Benátek.

Šťastné, veselé a kdekoliv!