Ženský plurál
Každý na něco čeká. Já, až mi uschnou nehty. Čekám doma. Manžel je v hospodě s kamarády z mateřské školy. Scházejí se dlouho. Vypráví si dokola stejné historky, ke kterým přidávají další a divočejší zápletky. Věří jim a podporují se v jejich nabobtnávání. Navzájem se ujišťují o atraktivnosti, zábavnosti a hustotě vlasů.
Závidím jim. Dovedu si představit setkání s Kudláčkovou, Černou nebo Průchovou. Pomluvou, Přetvářkou a Závistí. Nemám chuť se vidět s lidmi z dětství. Možná za to může dětství, ne lidi. Některé kluky bych ale potkat chtěla. Jenže ti zase nejsou zvědaví na mě. Mají své kluky. Kluky, s kterými chodí do hospody. Kluky, co umí kamarádit a bezpodmínečně si pomáhat.
Nedávno pomohl mému muži jiný muž. Neviděli se snad deset let. Manžel se vůbec neostýchal vytočit jeho číslo. Volání bylo oboustranně radostné a pomoc automatická. Našeptávala jsem, že je třeba koupit alespoň lahev. Nechápal.
„Takhle to přeci nefunguje. On ví, že až bude potřebovat, zachovám se stejně.“
Ví to i ženy? Jsme skeptické, domýšlivé a v duchu se ptáme proč. Konec schovávání za množné číslo. Deset dvacet Vendula. Proč si vzpomněla zrovna na mě? Celou dobu ani esemeska a najednou takový zájem. Vymýšlím, jak se šikovně vyhnout. Jak zachovat kozu celou. Jak si nevysloužit oslovení „krávo“ a jak z toho náhlého vzplanutí vyjít se štítem.
Nemluvím o opravdových kamarádkách. Fakt to holky není o vás!
Už pár let tvrdím, že naše manželství funguje na bázi přátelství. Může kamarádit holka s klukem? Dřív nebo později se spolu vyspí. A to je dobrá zpráva.