Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Ženský plurál

Červenec16

Každý na něco čeká. Já, až mi uschnou nehty. Čekám doma. Manžel je v hospodě s kamarády z mateřské školy. Scházejí se dlouho. Vypráví si dokola stejné historky, ke kterým přidávají další a divočejší zápletky. Věří jim a podporují se v jejich nabobtnávání. Navzájem se ujišťují o atraktivnosti, zábavnosti a hustotě vlasů.

Závidím jim. Dovedu si představit setkání s Kudláčkovou, Černou nebo Průchovou. Pomluvou, Přetvářkou a Závistí. Nemám chuť se vidět s lidmi z dětství. Možná za to může dětství, ne lidi. Některé kluky bych ale potkat chtěla. Jenže ti zase nejsou zvědaví na mě. Mají své kluky. Kluky, s kterými chodí do hospody. Kluky, co umí kamarádit a bezpodmínečně si pomáhat.

Nedávno pomohl mému muži jiný muž. Neviděli se snad deset let. Manžel se vůbec neostýchal vytočit jeho číslo. Volání bylo oboustranně radostné a pomoc automatická. Našeptávala jsem, že je třeba koupit alespoň lahev. Nechápal.

„Takhle to přeci nefunguje. On ví, že až bude potřebovat, zachovám se stejně.“

Ví to i ženy? Jsme skeptické, domýšlivé a v duchu se ptáme proč. Konec schovávání za množné číslo. Deset dvacet Vendula. Proč si vzpomněla zrovna na mě? Celou dobu ani esemeska a najednou takový zájem. Vymýšlím, jak se šikovně vyhnout. Jak zachovat kozu celou. Jak si nevysloužit oslovení „krávo“ a jak z toho náhlého vzplanutí vyjít se štítem.

Nemluvím o opravdových kamarádkách. Fakt to holky není o vás!

Už pár let tvrdím, že naše manželství funguje na bázi přátelství. Může kamarádit holka s klukem? Dřív nebo později se spolu vyspí. A to je dobrá zpráva.

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.