Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Nemožná

Červenec30

„Hledejte potěšení v dětech, dopřejte dětem, aby se mohly potěšit s vámi, a bez odkladů užívejte každou radost.“ Seneca

Matka s dcerou je specifický druh vztahu. Mám jeden zkušební vzorek. Přesto doufám, že je to všude stejné.

Pořád to je. Tmavomodrý svět. Opravují nám terasu. Třetí týden nevidíme ven, jsme pod plachtou. Třetí týden pobíhají za okny muži s přízvukem. Každé ráno nás probouzí sbíječka. I v neděli. Je neděle. Mám pro ty muže poslání. Posílám je do prdele.

Hotovo! V pondělí je světlo ve dne. Musím vygruntovat celý byt. Příšeří bylo milosrdné, ale už se nelíbilo ani kytkám. A to je nerozmazluju.

Dceři se v šeru líbí. Celoročně. Nejedná se o černé období (to si odbyla kabátem, nehty a nátěrem skříně ve svém pokoji), jen nemá potřebu uklízet. Vůbec. Nevidí špínu, necítí smrad. Vydržím plesové šaty zapletené s tepláky. Kousnu hřeben plný vlasů na stole, ale koupelnu jako v kempu na Berounce nesnesu. Uklidila jsem i její pokoj. „Zaplatila“ mi novým deníkem. Máme stejný, jen obsah se rozchází. Ona v něm popisuje první sex. Já poslední.

V polovině týdne jsem ji vyzvedla ze školy v přírodě, abych ji přesunula na gymnastické závody. Musela jsem ji vyrvat z lůna spolužáků. Trestala mě. Nemluvila, jen vztekle ťukala do telefonu. Zřejmě SOS. Ještě neví, že nemůže mít všechno.

Umístila se v druhé půlce startovní listiny. Zdála se mi nešťastná. Vyburcovala jsem mateřské pudy a objala ji.

„Nic si z toho nedělej, šla jsi dobře, příště to bude lepší.“

„Mami, ty to neřeš.“

Prý že jsou děti požehnání.

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.