Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Invaze neinvazivních metod

Říjen22

Za celý den jsem promluvila jen s jednou paní. Řekla mi, že mám dvacet kilo nadváhy a sto padesát centimetrů navíc. Takovou ideální váhu a obvody jsem měla naposledy ve dvaceti letech, týden před výplatou.

Našla jsem inzerát na hubnoucí proceduru elektrickými šoky. Objednala jsem si ukázkovou lekci. Paní mi mile vysvětlovala, jak to funguje. Musím k tomu určitě držet diety, přestat pít víno a místo něj si dát večer ječmen. A jestli si myslím, že si naložím plný talíř salátu, tak to ať taky zapomenu. I salát mě tlustí. Po těchto drobných omezeních mi brnění na břiše určitě pomůže. Byla tak přesvědčivá, že jsem zkusila bránit jídlo.

„Nechci být smutná žena, co se zabývá odvažováním salátů a místo tramínu pije kopřivový čaj. Vlastně ani nevím, jestli se smí kopřivový čaj?“

„No to si musíte rozmyslet, jestli chcete být veselá nebo štíhlá.“

Řekla a já sklapla. Na to nemám argument. Vypočítala, že bych tam měla chodit dvakrát v týdnu po dobu dvou měsíců. Myslím, že zásadní hubnoucí efekt je v tom, že trávíte tolik času na cestě a v salonu. Každá hodina bez jídla dobrá. Jasný motiv jsou i peníze. Takovou investici musí doma poznat.

O mě přišli. Utratím to za zmrzlinu a budu jezdit na kole.

Publikováno v rubrice Povídky
1 komentář k

“Invaze neinvazivních metod”

  1. Avatar 23. f 2015 at 21:45 Hanka Says:

    Čau Vendulo,
    čtu Tě asi půl roku, koupila jsem si i knížku. Prima čtení!
    Docela ráda bych se setkala. Je fuk zda u kafe nebo u tramínu..

    Tvoje tak trochu příbuzná
    pa Hanka


Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.