Inspirační teorie
Vychází nový Headliner a pro mě to znamená dloubanec do mailových zad. „Měla bys něco napsat na blog. Dlužíš text. Už je to čtrnáct dní. Těch tvých pět vět snad dohromady dáš. D.“
Blog. Dá se to tak nazvat? Reflektuji události klidně i s ročním zpožděním. Lenoši nesoutěží. Lenochům pšenka z lajků nekvete. Lenochy stačí občas poplácat a nebo mordovat, aby měli o čem psát.
Listopad skončil a já o něm teprve přemýšlím. Stalo se toho moc. Doma i ve světě. V obýváku i na ulici. V hlavě i na povrchu. Nadšení i zklamání. Večírky a rána.
Z některých dnů jsem vytěžila i osmnáct hodin. Několik jsem jich škrtla. Nic. Den nula. Překročení těžebních limitů. Nesmím si dovolit mazat dny. Nemám na rozdávání. Jenže když se neodhadnu a do rána dělám alotria…
Spánek střídá koupelnu v pravidelných intervalech. Šumivý aspirin a coca cola vytváří kolem sklenice bublinkovou svatozář. Jinak se v kuchyni nic neděje. Nevařím, neuklízím, nedělám teplo domova. Ledaže by se za něj považovala topinka s česnekem. Tu v závěru škrtacího dne občas dělám.
Vypadá to, že jsem s listopadem hrála bingo. Vítězná svislá řada ze sobot. Možná nejsou mejdany (teď se asi říká party) inspirativní pro moje psaní, ale pro můj život ano.
Deset, dvacet, třicet, čtyřicet, padesát. Na babu nehraju.