Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Baví nebaví

Březen15

Vždy kolem Vánoc píšu o Vánocích. O Velikonocích nikdy. Možná proto, že mě ty svátky nebaví. Já vím, že vstal Ježíšek z hrobu, a že je to víc, než když se narodil, ale mě nebaví lidové zvyky. Nebo konkrétněji – nesnáším pomlazování svého zadku spletenými klacky.

Není to, co to bývalo. Dalo by se říct o všech oblastech mého života, ale jen v tomto případě křičím: sláva! Jako vesnické děvče jsem byla bita celé koledovací dopoledne. Jen jsem se hnula, udeřil přiopilý „ogar“. A co si pamatuji, tváří se mí koledníci pořád stejně. Spokojeně. Legalizace výprasku je baví. Ve městě i na vsi. Mého muže jsem už několikrát pomluvila, že zapomíná na svátky, výročí a jinak důležité dny. Na mrskání ne.

Vybavuje se mi naše holčičí diskuze o partnerech, jak nám nerozumí, jak usínají, odcházejí, chrápou a všelijak se projevují. “Ale nebijí nás“, končíme pokaždé veselým, tak trochu vítězným, přípitkem. O Velikonočním pondělí lze pozorovat, jak by chtěli. Nikdy nejsou tak nadšení, když dostanou vejce natvrdo! Obarvím jich pár, zaseju osení, koupím petrklíč a budu čekat na tradice. A na Vánoce.

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.