Baví nebaví
Vždy kolem Vánoc píšu o Vánocích. O Velikonocích nikdy. Možná proto, že mě ty svátky nebaví. Já vím, že vstal Ježíšek z hrobu, a že je to víc, než když se narodil, ale mě nebaví lidové zvyky. Nebo konkrétněji – nesnáším pomlazování svého zadku spletenými klacky.
Není to, co to bývalo. Dalo by se říct o všech oblastech mého života, ale jen v tomto případě křičím: sláva! Jako vesnické děvče jsem byla bita celé koledovací dopoledne. Jen jsem se hnula, udeřil přiopilý „ogar“. A co si pamatuji, tváří se mí koledníci pořád stejně. Spokojeně. Legalizace výprasku je baví. Ve městě i na vsi. Mého muže jsem už několikrát pomluvila, že zapomíná na svátky, výročí a jinak důležité dny. Na mrskání ne.
Vybavuje se mi naše holčičí diskuze o partnerech, jak nám nerozumí, jak usínají, odcházejí, chrápou a všelijak se projevují. “Ale nebijí nás“, končíme pokaždé veselým, tak trochu vítězným, přípitkem. O Velikonočním pondělí lze pozorovat, jak by chtěli. Nikdy nejsou tak nadšení, když dostanou vejce natvrdo! Obarvím jich pár, zaseju osení, koupím petrklíč a budu čekat na tradice. A na Vánoce.