Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Volba

Listopad15

Říká se, že psi se často podobají svému pánovi. Říká se, že se sobě začnou podobat dlouholetí manželé. Říká, že se podobám Trumpovi.

„Dobré ráno, vyhrál Trump,“ a na stejný nádech dodal: „A víš, že seš mu podobná?!“ To je jeden z posledních komplimentů od mého muže. Mám patku, ne přehazovačku! Jo a taky mám tři brady. Doufám, že to nenaznačuje druhé volební období v Čechách.

Nedávno jsem vystupovala na Hlavním nádraží a zaujalo mě dění před vchodem. V kaluži, rovnou u dveří, se koupali holubi. Byli rozčepýření a ani ranní lázeň jim ke kráse nepomohla. Kroky celého mého metra prošly jejich koupelnou. Vůbec je nevyrušily. Někteří umudlanci se líně procházeli, jiní zevlovali kolem odpadkových košů a svačících turistů. O chraplavém, nesrozumitelném vrkání zpod střechy jsem tušila, ale hlavu vzhůru jsem nezvedla. Vlastně jsem šla co nejrychleji pryč. Nechtěla jsem si vykoledovat cejch. Ti holubi vypadali a chovali se úplně stejně jako muži a ženy, co před nádražím mají svůj domov. Jen chtějí drobné místo drobků a lavičky je mírně nadřazují.

Nemám ptáky ráda. A holuby zvlášť. Zpáteční cestu jsem volila za stanice Muzeum. Tam je pro změnu charakteristická, smažená vůně z McDonald´s a betonová zídka do podchodu obležená vysmaženými lidmi. Bude lepší Florenc? Tady končí moje podobenství z centra Prahy.

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.