Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Všechno je jinak

Květen2

Když nechci mluvit, stejně něco říkám. Když nechci psát, nepíšu.

Musíš chtít, potom jde všechno. Slýchávám. Jenže já chci muset. Mít nad sebou bič a ne laskavá slova kamarádů. Psaní mě uspokojuje, nechápu, proč to tak málo dělám? Až to nepůjde nebo mi to někdo zakáže, budu si to vyčítat.

Svět je plný paradoxů. Hokejovou extraligu vyhrála Kometa Brno, mámy se bojí o děti na letištích, přestože jsou plná bezpečnostních opatření a můj muž nechce kremaci. Přitom oheň miluje?

Už brzy mou hokejovou tryznu přeruší mistrovství světa, dcera se zatím šťastně vrací z letišť a na rozmary manžela si postupně zvykám. Už řadu let. Nestěžuji si, jen ráda vzpomínám na zábavného chlapíka s roztomilými zlozvyky. Všechno se zvětšuje jako můj zadek. Z roztomilosti je obludnost. Na svatbách, místo rozhodného ano bychom dnes říkali sympatické možná… Taky nejsem stejná. Bojím se na kolotoči, ztrácím nadhled, míň se usmívám a častěji peru.

Žena si myslí, že muže změní a muž si myslí, že ona se nikdy nezmění. Prožil to snad každý. Něco pravdy na těch pořekadlech je. Nedávno jsem četla takovou pravdu nastříkanou sprejem v metru – Sparta je krásná.

Příští jaro si povíme, kdo bude mistrem ligy, kdo bude chtít být popelem a jestli budu častěji psát.

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.