Všechno je jinak
Když nechci mluvit, stejně něco říkám. Když nechci psát, nepíšu.
Musíš chtít, potom jde všechno. Slýchávám. Jenže já chci muset. Mít nad sebou bič a ne laskavá slova kamarádů. Psaní mě uspokojuje, nechápu, proč to tak málo dělám? Až to nepůjde nebo mi to někdo zakáže, budu si to vyčítat.
Svět je plný paradoxů. Hokejovou extraligu vyhrála Kometa Brno, mámy se bojí o děti na letištích, přestože jsou plná bezpečnostních opatření a můj muž nechce kremaci. Přitom oheň miluje?
Už brzy mou hokejovou tryznu přeruší mistrovství světa, dcera se zatím šťastně vrací z letišť a na rozmary manžela si postupně zvykám. Už řadu let. Nestěžuji si, jen ráda vzpomínám na zábavného chlapíka s roztomilými zlozvyky. Všechno se zvětšuje jako můj zadek. Z roztomilosti je obludnost. Na svatbách, místo rozhodného ano bychom dnes říkali sympatické možná… Taky nejsem stejná. Bojím se na kolotoči, ztrácím nadhled, míň se usmívám a častěji peru.
Žena si myslí, že muže změní a muž si myslí, že ona se nikdy nezmění. Prožil to snad každý. Něco pravdy na těch pořekadlech je. Nedávno jsem četla takovou pravdu nastříkanou sprejem v metru – Sparta je krásná.
Příští jaro si povíme, kdo bude mistrem ligy, kdo bude chtít být popelem a jestli budu častěji psát.