Cítím se motivovaně
Drazí virtuální (i ostatní) přátelé,
omlouvám se, že se nijak zvlášť nevyjadřuju a neprezentuju na sociální síti. Přepadl mě pocit, že když člověk bere, měl by také dávat. Máslo na hlavě navádí psát tuto omluvu.
Jsem zajímavá tím, že nejsem zajímavá. Moje texty jsou většinou kratší, než vaše popisy k fotkám a hlavou se mi honí leda tak kloubní mazání. O rozestupu příspěvků na blogu ani nemluvím!
Přestože nikde není vidět, jak se cachtám, piju Aperol, snídám, obědvám… věřte mi, že tohle všechno dělám. A taky se mi dějí různá bezpráví a nechci Zemana za svého prezidenta a štvou mě loupežníci všech kategorii a…, jenže – takový to, když – prostěnepíšu. Nevím, jestli moc přemýšlím o každém slovu, jestli mi to nesluší s mokrými vlasy, a nebo jím tolik, že už by fotky mého talíře nikoho nezajímaly? Snad kdybych měla nějakou zvěř. Kočičky, psíci, kozenky…Tomu zřejmě nejde odolat, ale nic takového můj telefon nenabízí. Obrázky v něm jsou, podle dcery, zbytečné, trapné a nepovedené. Můj muž vidí ve facebooku ďábla a nehodlá s ním uzavírat smlouvu. Oba mají tak trochu pravdu. Naposledy jsem chtěla přidat: „Vynesla jsem dvanáct lahví vína do čtvrtého patra. No, dala jsem se na vojnu, musím bojovat.“ Nechápala, tvářila se kriticky. Nechápal, tvářil se kriticky. Taky se zrovna netváříte, ještěže jsem to hned smazala. Cítím se rozčarovaně.
Netuším, jak dlouho ještě tahle fáze potrvá, ale prozatím zůstávám čtenářem vašich příspěvků a lajkovačem fotek ze všech koutů světa i bytu.