Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Cítím se motivovaně

Srpen14

Drazí virtuální (i ostatní) přátelé,
omlouvám se, že se nijak zvlášť nevyjadřuju a neprezentuju na sociální síti. Přepadl mě pocit, že když člověk bere, měl by také dávat. Máslo na hlavě navádí psát tuto omluvu.

Jsem zajímavá tím, že nejsem zajímavá. Moje texty jsou většinou kratší, než vaše popisy k fotkám a hlavou se mi honí leda tak kloubní mazání. O rozestupu příspěvků na blogu ani nemluvím!

Přestože nikde není vidět, jak se cachtám, piju Aperol, snídám, obědvám… věřte mi, že tohle všechno dělám. A taky se mi dějí různá bezpráví a nechci Zemana za svého prezidenta a štvou mě loupežníci všech kategorii a…, jenže – takový to, když – prostěnepíšu. Nevím, jestli moc přemýšlím o každém slovu, jestli mi to nesluší s mokrými vlasy, a nebo jím tolik, že už by fotky mého talíře nikoho nezajímaly? Snad kdybych měla nějakou zvěř. Kočičky, psíci, kozenky…Tomu zřejmě nejde odolat, ale nic takového můj telefon nenabízí. Obrázky v něm jsou, podle dcery, zbytečné, trapné a nepovedené. Můj muž vidí ve facebooku ďábla a nehodlá s ním uzavírat smlouvu. Oba mají tak trochu pravdu. Naposledy jsem chtěla přidat: „Vynesla jsem dvanáct lahví vína do čtvrtého patra. No, dala jsem se na vojnu, musím bojovat.“ Nechápala, tvářila se kriticky. Nechápal, tvářil se kriticky. Taky se zrovna netváříte, ještěže jsem to hned smazala. Cítím se rozčarovaně.

Netuším, jak dlouho ještě tahle fáze potrvá, ale prozatím zůstávám čtenářem vašich příspěvků a lajkovačem fotek ze všech koutů světa i bytu.

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.