Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Hold

Listopad28

Mám za sebou stěžejní večírek roku. Pokaždé se na něj těším. Moc. Pár dní před ním sice začnu plašit, jestli někdo přijde, jestli klapne pronájem prostor a co budu pít. Do každého posledního pátku v listopadu se probouzím úplně mrzutá. Zatím pokaždé se mi obava i mrzutost rozpustila v první skleničce.

V osmnácti letech jsem začala jezdit na pionýrský tábor. Léta strávená v Bučovicích nedaleko Benešova a leta trávená s partou lidí mi strašně příjemně zaplnila život. Netradiční zážitky, adrenalin, legrace, dojetí, únava, kocoviny, lásky…  Už dávno tábor není, je z něj ekoezofarma (nebo tak něco?), ale chuť vídat se zůstala. I když jednou za rok, i když praktikantům začíná být čtyřicet! Jen hlavní vedoucí nestárne.

Za mě snad i dobře, že tábor zrušili. Určitě bych dodnes nesoudně zabírala místo mladším, hbitějším a nápaditějším.

Dlouho mi to přišlo samozřejmé, ale posledních pár let si cením každého, kdo přijde oslavit Silvestra o měsíc dřív, kdo hodinu před půlnocí přeje spoustu blbostí i upřímností a kdo neřeší určitou rutinu večírku. Vážím si přátel.

Dva dny potom tu „rutinu“ léčím, přemítám, jestli byli účastníci alespoň trochu spokojení a jestli všichni šťastně dojeli domů. Jakmile se z toho vylížu, imaginárně vyhlásím nový ročník.

Ať žije bučovický Silvestr 2018!

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.