Hold
Mám za sebou stěžejní večírek roku. Pokaždé se na něj těším. Moc. Pár dní před ním sice začnu plašit, jestli někdo přijde, jestli klapne pronájem prostor a co budu pít. Do každého posledního pátku v listopadu se probouzím úplně mrzutá. Zatím pokaždé se mi obava i mrzutost rozpustila v první skleničce.
V osmnácti letech jsem začala jezdit na pionýrský tábor. Léta strávená v Bučovicích nedaleko Benešova a leta trávená s partou lidí mi strašně příjemně zaplnila život. Netradiční zážitky, adrenalin, legrace, dojetí, únava, kocoviny, lásky… Už dávno tábor není, je z něj ekoezofarma (nebo tak něco?), ale chuť vídat se zůstala. I když jednou za rok, i když praktikantům začíná být čtyřicet! Jen hlavní vedoucí nestárne.
Za mě snad i dobře, že tábor zrušili. Určitě bych dodnes nesoudně zabírala místo mladším, hbitějším a nápaditějším.
Dlouho mi to přišlo samozřejmé, ale posledních pár let si cením každého, kdo přijde oslavit Silvestra o měsíc dřív, kdo hodinu před půlnocí přeje spoustu blbostí i upřímností a kdo neřeší určitou rutinu večírku. Vážím si přátel.
Dva dny potom tu „rutinu“ léčím, přemítám, jestli byli účastníci alespoň trochu spokojení a jestli všichni šťastně dojeli domů. Jakmile se z toho vylížu, imaginárně vyhlásím nový ročník.
Ať žije bučovický Silvestr 2018!