Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

O poště v závorce

Květen2

Tak mám pěkně blbou náladu. Ale tu hodně blbou. Tu, jak nemá důvod. Pádný důvod. Jen pár maličkostí, které umoří vola. Já vím, jsem spíš ta paní od něj.

Koupila jsem si, při čekání na poště (už to je k nasrání, když stačíš utratit čtyři tisíce, než si vyzvedneš obálku s pokutou za tři kila), šaty, triko a košili. To, co nijak drasticky nemusím rvát přes zadek a upínat v pase, jsem vzala. Doma jsem v klidu (bez tiku, že zabzučí moje číslo k přepážce) zkusila ulovené kousky. (Všimla jsem si, že každý, kdo se dočká své číslovky na lístečku, jde k okénku tak nějak pyšně. Já taky, proto zodpovědně číhám a nechci propásnout svou příležitost.) Letmý pohled do necinklého zrcadla stačí, abych provedla nekompromisní svlékací pohyby. Všechny ty hadry jsem hodila zpátky do tašky a při nejbližší příležitosti je odvezu zpátky do obchodu proti poště. Měla jsem to tam nechat rovnou, jako kalhoty. Bílé kalhoty v mém čísle (asi bývalém), byly tak těsné, že na nich byla vidět celulitida. Doteď jsem si myslela, že žádnou nemám!

Samozřejmě, že za moje ústrky může můj muž. Pět dnů ležel v posteli. Ležel přes středeční divadlo, ležel přes páteční lyžařský ples, ležel přes celý víkend. V neděli vstal a odjel na čtrnáct dní do světa. Dřív nakupování na mrzutost a smutky platilo, ale teď? Leda by obchody, se stále menšími svršky (i spodky), předělali na vinotéky.

Publikováno v rubrice Povídky
1 komentář k

“O poště v závorce”

  1. Avatar 28. f 2018 at 12:53 Tamara Johánková Says:

    To vyzdvihnuté a oceněné mužovo ležení mě dostalo, ostatně vše….Děkuji, T.J.


Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.