Můj muž je mým největším kritikem. Nelíbí se mu jak píšu, nelíbí se mu co píšu a tvrdí, že nikoho nebaví číst o tom, jak jsem čím dál víc ženská tvaroh, sádlo a mlíko. Dám na něj, rozumí tomu, má přehled. Rád čte Auto moto revue.

Zkusím tedy napsat něco o autech a motorkách. Spíš o autech, motorky mě v poslední době trochu serou. Kvůli motorkám jsem neslavila narozeniny, nepoletím na dovolenou a už víc jak tři neděle tahám všechny těžké věci do čtvrtého patra. Zpátky taky. Těžké věci jsou mým oslím můstek. Já si ty všechny těžkosti můžu odvézt autem! Tolik jsem emancipovaná! Jsem typ, co si na typu auta nezakládá. Jen nakupuju. Neumím ocenit akceleraci, neslyším zvuk, nevnímám koně (leda snad červený Mustang by se mnou hnul…), nechápu všelijaké systémy brždění, neznám zákonitosti podélného parkování a nerozumím vtipům o volvistech. Nedávno to však vypadalo, že jeden vytvořím, ale nakonec se nikdo nesmál.

Jela jsem do Billy se svým Džukanem (Nissan Juke). Od posledního zrcadla doma do obchodu je jen krátký kousek cesty. Tak krátký, že jsem ještě měla pocit, že mi to fakt sluší. Sebevědomě vystupuju z auťáku a v tom mě osloví muž: „Hmm, máte smysl pro humor, že?“ Takhle jsem se dlouho nenadmula. Píchou. (To je vtip pro mého muže.) Začalo mi šrotovat v hlavě, jestli mi právě nevyšel fejeton s fotkou nebo je to můj opravdový, skalní fanoušek? „Proč myslíte?“ Ptám se a široce se usmívám. Jsem šťastná a dokonce zapomínám na automatické přejetí zubů jazykem. „Hmm, že jste si pořídila takové auto, Hmm, ha, ha.“ Zasmál se jako Fantomas. Vypadal jako Funes  Vypouštím se a znovu nadechuju. Blbec. Normálně počítám do dvaceti, ale teď se krátím na pětku. Kouknu na jeho auto – hranaté Volvo z konce minulého století. „Tak to jsme tu srandisti dva.“

Reakce ani pozdravu jsem se nedočkala. Pán nasedl, prošlápl plyn, abych slyšela ten švédský hodinový strojek pod kapotou. Potom s těžkým kroucením volantu a lehkým vrtěním hlavy zmizel z parkoviště.

A že to vlastně není úplně o autech? No, není.