Odtikávání
Moje biologické hodiny se ozvaly kolem třicítky a od té doby stále tikají. Jenže jinak, než bych si přála. Odtikávají. Tenkrát mě oběma ručičkama popoháněly k mateřství. Dohnaly. V těhotenství mně zkušené matky říkaly „spi, dokud můžeš, až se to narodí, už nikdy se dosyta a bezstarostně nevyspíš“. Měly pravdu.
Když se tonarodilo, pořídila jsem si zrychlené usínání z 0 ses./na 10 min. Po šestinedělí to spalo většinu dne, ale já už ne. Ano, přišlo i období, kdy jsem byla relativně mladá a dcera relativně stará na spaní celou noc, ale to už zase nastalo vstávání s povinností školní docházky, mazání chlebů a dovážky. Teď už to nekrmím ani nevozím, ale spát prostě nemůžu.
Za pár dní bude dceři dvacet dva let. Buď zdravá a šťastná Barborko!
S přibývajícími léty převzaly biologické hodiny spíš funkci budíku. Můj budík je nastavený na časné vstávání a obzvlášť si dá záležet, když nemusím z postele vůbec. Můj budík chce, abych byla brzy vzhůru po flámu, po námaze i po lahvi vína. Můj biologický budík zřejmě naznačuje, že není čas na prospávání se životem.
Budoucí maminky spěte!