Když to jde, všechno chci
Jaká smůla! Zrovna jsem měla chuť cvičit a jsem nastydlá. Nastydlá tak nešťastně, že mi nevadí sklenička červeného, ale skotačit v tělocvičně prostě nejde.
Za dobré kondice si vždy říkám, že přeci nejsem takový srab, abych nedokázala každému dni vyrvat půl hodinu na protažení. Jsem. Někdy, když se dokážu vyhecovat, mívám přepěkný pocit. Hned mi připadá, že mi kus břicha ubylo. Zlepší se mi nálada i chuť jíst a pít. Často fázi – pohyb – vynechávám. Je to boj, který vedu už řadu let. Jak stárnu, snadněji si ustupuji z pozic. Začínám zvažovat vyhlášení války nervům. Chci zvítězit nad svou hlavou a přestat se trápit s figurou. Neříká se tomu rezignace?
Vždycky jsem chtěla být ženou akorát do ruky, ale už od základky jsem vyčuhovala. Byla jsem nejvyšší z modrých i červených trenýrek. Do třiceti let jsem byla dlouhá, od čtyřiceti i široká a teď jsem taky bystrozraká. Pokud si nezapomenu brýle.
Chtít asi nestačí. Doufejme, že příští text bude o fitness plánu a zelném listu k obědu. Nebo o smíření. Jako už tolikrát… Můj život si v kompromisech libuje. Chtěla jsem Mercedes a mám Audi, ale jde to