Zářez na pažbě léta
Byli jsme se toulat po Itálii. Ano, někdy používám zbytečně zabarvená slova, ale na toulání trvám! Sice jsme jeli autem, měla jsem kabelku místo baťohu, spali jsme v hotelích a jedli v restauracích, ale na druhou stranu - ujeli jsme skoro čtyři tisíce kilometrů, viděli kus „boty“ a navštívili hodně hnědých památek z minulých století. Čas od času si takovou dovolenou prosadím. Letos jsem to dokázala zoufale zoufalým výkřikem „ já chci taky do Itálie!“, těsně před tím, než tam manžel odjel, po patnácté, na golf.
Sestavila jsem itinerář a nastudovala pamětihodnosti. Celý týden jsme jen řešili, kde budeme spát, co chceme vidět a v kolik budeme jíst.
Italové mluví především italsky, domluva bývá spíše rukodělná, ale snaží se. Stejně jako já. Na suchu bych nezůstala v žádné zemi. Italsky už umím: bottiglia nebo bicchiere, záleží na momentální potřebě.
V minulých ročnících každý domorodec zjihl a odpustil nedokonalé – grazie, když zjistil, že jsme ze stejné země jako Grande Paolo. Letos při doplňování pohonných hmot nás identifikovala obsluha podle jiného klíče.
„Ááá, Repubblica Ceca! Zeman, Zeman, si?“ Smál se a ukazoval na nás prstem.
Si. Ještěže víc nerozumím, nechci to vědět. Pavel na hrad! Já chci, aby mě Italové spojovali s Pavlem Nedvědem! Nevím, co ten posměváček od Agipu viděl, slyšel, četl? Bohužel, tuhle show lze vlastně mít namátkou…
Šťastné návraty k důstojnějším zprávám!