Tři přání
Jako správný Pražan jsem na Karlově mostě tak dvakrát do roka. Přitom mě tolik fascinuje. Pokaždé tam chytnu krásně povznesenou náladu. Jsem pyšná, že je to „moje“, že všichni ti inostránci si za chvíli sbalí pár fotek a budou bez mostu. Já ne. Já se v klidu periferie chlácholím, že můžu kdykoliv budu chtít.
Chodím si na Karlův most taky přát. Měla jsem jít na odběr krve, tak jsem si přála, ať jsem zdravá. Všichni, ať jsme zdraví! Jo, určitě jsem si to přála pro všechny. Ale pokaždé mě nenapadají ušlechtilá přání…
Přála jsem si, aby každá milenka byla jednou (nebo dvakrát) podvedena. Nejanči, říkám imaginární ženštině, ty to snad chápeš? Kolikrát sis řekla „Nevím, o co jí jde? Prostě miluje mě a s tím nenaděláš nic.“
Tak se nadechni a řekni si „o co mi jde?“ a zůstaň klidná. Je to normální koloběh zadaných mužů.
Nevím proč, ale hned po tom mě začala napadat světská přání. Asi, abych z toho migrujícího tvora ještě něco vymáčkla. Téměř polohlasně vykřiknu – kabelka! a uvolňuji místo u křížku selfie tyči. Příště musím být stručnější, a kdyby něco neklaplo, půjdu k Pražskému Jezulátku.