Pohůnek
Na minulý víkend se vrátilo léto. Musela jsem znovu zalít kytky, oholit si nohy a nahustit kolo.
Naplánovali jsme výlet do Jizerských hor.
Nevydržím déle machrovat, jela jsem na elektrokole. Vyráželi jsme z Josefova Dolu. Kdo Jizerky zná, dá mi zapravdu, že Důl je od slova dole. Hodně dole! Než se dostaneš na ty panelové a asfaltové cesty, vypustíš duši. Na normálním kole jsem duši vypouštěla pokaždé. K tomu pár ostrých slov a někdy i předchozí večírek.
Jizerky jsou buď do kopce, nebo prší. Ne však uplynulý víkend! Výšvih na přehradu jsem zvládla s turbem a lehkostí, svítilo slunce a já nebyla utavená hned na startu. Během cesty jsem hledala houby, vyprávěla i při stoupání, ale zároveň měla dobrý pocit, že něco dělám. Ano, i na takovém kole se musí šlapat. Překvapivě byl poměr sil na Jizerské magistrále vyrovnán. Elektrokola vs. kola 1:1.
Už slyším to pohrdání… „Tohle není, co bývalo.“ „Potřebuju potit krev.“ „Pro ženský.“ „Nikdy!“ Jenže já si poprvé ten výlet užila.
Přirovnala bych to ke sporu mezi řidiči o používání automatické nebo manuální převodovky. Mně třeba vyhovuje ta automatická, nikdy jsem neměla potřebu pořádně si zakvrdlat vařečkou, jak všichni milovníci šaltpáky s oblibou říkají. Poměřovat síly při šlapání do pedálů také nemusím.
Vždycky jdu jednoduššími cestami. Bohužel jsou vždycky dražší…