Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Pohůnek

Říjen17

Na minulý víkend se vrátilo léto. Musela jsem znovu zalít kytky, oholit si nohy a nahustit kolo.

Naplánovali jsme výlet do Jizerských hor.

Nevydržím déle machrovat, jela jsem na elektrokole. Vyráželi jsme z Josefova Dolu. Kdo Jizerky zná, dá mi zapravdu, že Důl je od slova dole. Hodně dole! Než se dostaneš na ty panelové a asfaltové cesty, vypustíš duši. Na normálním kole jsem duši vypouštěla pokaždé. K tomu pár ostrých slov a někdy i předchozí večírek.

Jizerky jsou buď do kopce, nebo prší. Ne však uplynulý víkend! Výšvih na přehradu jsem zvládla s turbem a lehkostí, svítilo slunce a já nebyla utavená hned na startu. Během cesty jsem hledala houby, vyprávěla i při stoupání, ale zároveň měla dobrý pocit, že něco dělám. Ano, i na takovém kole se musí šlapat. Překvapivě byl poměr sil na Jizerské magistrále vyrovnán. Elektrokola vs. kola 1:1.

Už slyším to pohrdání… „Tohle není, co bývalo.“ „Potřebuju potit krev.“ „Pro ženský.“ „Nikdy!“ Jenže já si poprvé ten výlet užila.

Přirovnala bych to ke sporu mezi řidiči o používání automatické nebo manuální převodovky. Mně třeba vyhovuje ta automatická, nikdy jsem neměla potřebu pořádně si zakvrdlat vařečkou, jak všichni milovníci šaltpáky s oblibou říkají. Poměřovat síly při šlapání do pedálů také nemusím.

Vždycky jdu jednoduššími cestami. Bohužel jsou vždycky dražší…

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.