Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Reakce

Listopad29

Včera mě dcera sprdla za to, že jí někdo ukradl bramborovou kaši z naší lednice. Celý den se na ní těšila a teď aby žrala toust.

Její stížnost byla velmi dramatická a v závěru přešla v pláč. Možná mi tak trochu vrací nedávné mateřské faux pas? Měla narozeniny a já všem tvrdila, že je jí o rok víc. Dokonce jsem to tvrdila i jí, protože jsem koupila o rok starší svíčky na dort. Vůbec nechápu, jak se mi to mohlo pomýlit? Vždyť si pamatuji každou minutu jejího zrodu! Promiň holčičko!

Pokaždé, jakmile se u nás doma něco stane, nepovede nebo rozbije, jsem šťastná, když si můžu říct „ještěže jsem to nebyla já“. Také to bývá první, co vypustím nahlas. Kaši snědl otec. Oba mají s dělením problém, jsou jedináčci.

Vzrušení z plačícího dítěte mě vyprovokovalo k přípravě nové teplé stravy. Trochu si to poprskávalo ještě před tím, než jsem do pánve nalila červené víno. Nevím přesně jaký chemický vzorec má Rijoa s omastkem, ale nezkoušejte to! Kachní prso explodovalo. Gejzír sraček mě rozbrečel snad jako dceru ta kaše. Opravdu si zasloužím mastné, červené cákance na kuchyni, židlích, závěsech a stropě? Teď před Vánoci? Spouště uklízím, i když je nezaviním, ale tak nějak bez pokání. Tentokrát jsem musela proklínat sebe a přísahala si, že už neuvařím ani vejce a vymaluji celý byt.

Zásada mi dlouho nevydržela, táhnu vývar a fleky na stropě začínám ignorovat.

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.