Trocha do mlýna
Letos poprvé (asi po patnácti letech) nepojede můj muž na prvomájovou pánskou jízdu (alespoň myslím?). Vždycky, když odjíždí má tendence mě přesvědčovat: „to nechceš, to by tě nebavilo“. Ale bavilo, jenže nemůžu! Připomíná mi to současný stav s rouškami. Nenoste je, k ničemu to není. Ale je, jenže nemůžeme.
Já jsem v podstatě na karanténu zvyklá už dvacet čtyři let – do krámu a domů. Na co jsem ale docela zapomněla, jsou dojímací pocity. Jsou podobné těm v těhotenství.
Šití roušek, potlesky, zpívání a ostatní hodnosti lidí mě fakt dojímají. Nikdy jsem si nemyslela, že uvidím, jak se všívají do šátků vložky a pytlíky z vysavačů… Doufám, že to jednou nebude obráceně!? Roušky místo menstruačních vložek. Nechci si dělat legraci, ale štve mě to. Jsem přesvědčená, že se brzy objeví pár kousků v naší schránce. No co? Když se nám tam vejdou volební lístky, vejdou se i roušky.
Až po pár týdnech vylezeme, nemohl by někdo nařídit chodit v čepicích? Šediny a odrosty chytit na ulici nemůžete, ale kdo se má na to dívat.
Opatrujte se a mějte trpělivost s blízkými, kteří jsou teď blíž a intenzivněji, než byste si přáli.