Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Touha po jelitech 

Březen25

Tak nám ty týdny pěkně letí… Od Masterchefa k Masterchefovi.

Nikdy jsem si nemyslela, že budu tak smutná z toho, že nemůžu do hospody, na hory, na koncert, na návštěvu nebo pro novou kabelku. V poslední době se mně sice občas stalo, že se mi nechtělo opustit pohodlí domova, ale kdo měl vědět, že tu zkejsnu tak dlouho? To bych si vás do kapes určitě nabrala víc! Zatím mám kde brát, ale obávám se, že nejpozději za týden zásoby čerstvých vzpomínek dojdou. Kabelek mám dost. Už čtrnáct dní jsem žádnou nevynesla!? Rtěnku si doma namaluji, ale k popelnicím s kabelkou se mi nechce. Většinou mám pořádně velkou tašku s lahvemi od vína.

Myslím, že až poprvé vyjdu „ven“ budu se chovat podobně jako mladík z jednoho amerického filmu. Nevzpomínám si, jak to přesně bylo, ale rodiče ho drželi od malička v podzemním krytu kvůli údajné atomové hrozbě. Po x letech z něj vylezl a následovala série úsměvných příhod. Byl mimo dění, čas a prostor. Bojím se, že to budu mít stejně. Bude ze mě asociál.

Zůstat na Velikonoce doma mně ještě nedávno přišlo jako z Marsu. Nyní už se obávám o červencovou Vltavu.

Já bych si snad přála dostat pomlázkou od celé ulice! Normálně tenhle pomlazovací zvyk nesnáším, ale teď bych ráda nastavila a pro trochu opileckých řečí šla bych světa kraj.

 

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.