Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Wow

Duben14

Nehraju počítačové hry. Nesklízím pole s kukuřicí, nechytám bonbóny ani nestřílím lidi do hlav. Počítač používám jako psací stroj, na telefon bez brýlí nevidím a na iPadu hraju jednou měsíčně jen Headliner. Zmáčknout barevný puntík, aby se obálka časopisu začala hýbat, považuji za hru.

Potom tedy netuším, co mě to napadlo? Stáhla jsem si na App Store hru (netradičně mnoho cizích slov!). Je to přibližně kombinace křížovky a scrabble. Nikdy bych neřekla, že řeknu: pařila jsem do rána. Už chápu, co je gamblerství! Bolí záda, pálí oči a nefunguje kontrola vypitého alkoholu. Když jsem hrála naposledy, a po pár hodinách se sunula do postele, zjistila jsem, že se motám. Ani v posteli jsem nenašla klid, hlavou mi jel peloton slov. Dolít, polít, ropa, rota… Šly panenky silnicí. Musím to zastavit písničkou, na kterou si přes clonu písmen vzpomenu. Melu se, nedaří se mi usnout. Obrat! Skoro vykřiknu, když se převalím na druhý bok. Ovar, opar, svorka… Okolo Hradce v malé zahrádce…

Ráno si určuju, kdy zase smím. Umyj se, ukliď prázdné lahve, v klidu se nasnídej, vyndej z myčky čisté nádobí a pokud vím chtěla si přesadit kytky! Je to jako mít v lednici řízek, ale jíst suchý chleba.

Přes den jsem na závislost zapomněla a večer do osidel chytla i svého muže. Už dlouho takhle vzhůru nebyl, zdála se mu slova a ráno byl otrávený z neklidného spánku.

Piky piky na hlavu, že do rána už nikdy nehraju!

Publikováno v rubrice Povídky
Komentářů: 2 k

“Wow”

  1. Avatar 28. f 2020 at 21:33 Martin Poledne Says:

    Mě to tak rozesmálo, stejně jako ostatní fejetony. Děkuji za ten pocit :) Martin


  2. Avatar 20. f 2020 at 15:31 Vendula Pačesová Says:

    Marine, děkuju moc! Teprve dnes jsem si všimla komentáře… omlouvám se a ještě jednou díky! V.


Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.