Karneval pomalu končí… Kdy se odmaskujeme úplně je však ve hvězdách koronavirového nebe.

Ještě pořád se mi nechce nikam chodit s ultimáty. Ještě mě nebaví se zdobit, ale hlavně se mi nechtějí lepit odstáté uši od gumičky roušky. Jako malé mi je máma dva roky lepila leukoplastí k hlavě a teď jsem v tom za tři měsíce zpátky. Pro jednu stárnoucí ženu je těch úskalí víc než dost. Bydlíme ve čtvrtém patře bez výtahu. Tašky teď nosím vzhůru v daleko větší frekvenci. Chráním sebe, tebe a celý náš dům.  Stoupám s hadrem přes obličej a zátěží už pár týdnů. Funím, hudrám a vůbec to neskrývám. Dřív jsem vyskotačila domem, a teprve když jsem zabouchla dveře bytu, jsem proklela nákup, schody i svojí chabou výdrž.

Nepíšu to poprvé, ale většina životních situací mi připomíná hrátky na letním táboře. (Jezdila jsem tam bezmála dvacet let. Bez těchto let, lét, zážitků a hlavně lidí by byl můj život velmi ochuzený. Fakt.) Často jsme v rámci bláznivých večírků sehrávali bláznivé scénky. Téma bylo dané, rozsah bohužel ne. Bavili jsme se královsky, ale většina „vystoupení“ končila trapně, rozplizle, bez pointy. V tom vidím určitou podobnost s koncem karanténních opatření. Hltali nás, poslouchali, tleskali, ale jak to ukončit? Nejde z toho ještě něco vytěžit? Chceme vyhrát! Přeci teď neřekneme, že už víc neumíme. Měli by nám být vděční.

Proč to už nenechají na mně? Ruce si mýt umím a s nudlí mezi lidi nepůjdu. Zatím epidemiologové určují s kým se smím potkat, politikům se nechtějí otvírat hranice a všichni dohromady nařizují kolik stupňů má být v sauně. Kdo jde v tuhle dobu do veřejné sauny, je si vědom všech rizik. Sauna, bazén, koncert, noční klub nebo dovolená je na vlastní nebezpečí vždycky. Byli jste někdy třeba v kempu na Vltavě?

Pointa bývá problém i v mém psaní.