Krátký pokus o návrat
Ráno mě probudilo řvoucí dítě. Cizí.
„Já tam nechci, já tam nejdu, já tam nechci…“.
Scéna z dvou jednoduchých vět trvala nejméně dvacet minut. Co to znamená? Že bydlíme blízko mateřské školky, že je nový školní rok a že se někomu nechce začínat. Stejně jako mně.
Prvního září (nebo třetího) je mezník, který mě má přimět k pravidelnému psaní. Sliby chyby. Stále se mi nechce, stále vzývám ducha prázdnin. Vypadá to, že až do Vánoc. To je totiž můj druhý mezník vnitřních přísah.
Prázdninový režim s oblibou přenáším téměř do všech činností, i když prázdniny už dávno „neslavím“. Nemám žáky. Měla jsem a už nemám. Nechodím na koupaliště, nemusím do ZOO, nezajišťuju tábor ani prarodiče. Mně straší dítě doma do půlky října! Ale ani pak nelze mluvit o pravidelné školní docházce.
Přesto chci po těch dvou měsících v roce víc. Víc výletů, víc grilování, víc lidí, víc vína, víc venku…, zkrátka praktikuju lehkovážnější přístup k práci a přeju si ať to trvá věčně.
Chlapče, tak tobě se to povedlo! Ukončit mi prázdniny. Vyprovokovat mě k činnosti. Převlíkat postele do podzimního, vydrhnout podlahu, vyhodit tři suché levandule a psát. Doufám, že jsi spokojený a svým řevem tak vyčerpaný, že mi dáš zítra spánek alespoň do půl osmé. Déle nežádám, protože v osm zapíná soused odnaproti rozbrušovačku. Už třetím rokem.