Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Poporodní blues

Listopad30

Už jsem se chlubila na fb, všude možně po okolí a pak jsem si vzpomněla, že tady to ještě nevědí.

Mám asi týden novou knížku (Prodloužená jízda), tři týdny bydlíme s novou kočkou (Miluška) a kamarádce se dnes narodila holčička (Rózička).

Moc gratuluji a jsem za to šťastná! Z knížky mám taky radost, ale protože nemohl být křest, radost profrčela příbytkem bez přípitku, červenání a tetelení se z hodinového zájmu o mou osobu. Kniha bez křtu je jako svatba bez ženicha. Nebo jako večer bez vína.

Zato kočička! Frčí i bez polévání sektem. Její příchod byl tak intenzivní, že bych ho přirovnala k situaci, v jaké jsem se nacházela, když jsem se vrátila z porodnice. (Dcera se za to srovnání nezlobí.) Šeptali jsme, přikrývali, hladili, vykrmovali, kontrolovali vyměšování, sledovali teplotu v bytě a podle toho větrali. Když kýchla, rozbrečelo mě to. Pár dní jsem nevycházela na ulici, v koupelně si čistila jen zuby, žádné česání, žádné krémíčky, nula líčení. Když není hlídání, nenaděláš nic…

Oba „vetřelce“ jsem si velmi rychle zamilovala a jsem ráda, že je mám. Dcera už se dávno zabaví sama, ale kočce občas musím házet papírové kuličky, tahat za sebou bábrlata a plazit se pod komodu, když jí tam něco z toho zajede. Televizi jí příliš nepouštím, ale nedávno ji zaujala Zázračná planeta na dvojce. Pobíhání zvěře se jí líbilo, vydržela se soustředěně dívat snad čtvrt hodiny, ale když jezevec ulovil malého psouna prériového, zakryla jsem jí raději oči. Měli upozornit diváky, že je tam násilí! Snad jí to nijak nepoznamená.

Něco mi říká, že o Milušce, neslyšíte naposledy .

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.