Poporodní blues
Už jsem se chlubila na fb, všude možně po okolí a pak jsem si vzpomněla, že tady to ještě nevědí.
Mám asi týden novou knížku (Prodloužená jízda), tři týdny bydlíme s novou kočkou (Miluška) a kamarádce se dnes narodila holčička (Rózička).
Moc gratuluji a jsem za to šťastná! Z knížky mám taky radost, ale protože nemohl být křest, radost profrčela příbytkem bez přípitku, červenání a tetelení se z hodinového zájmu o mou osobu. Kniha bez křtu je jako svatba bez ženicha. Nebo jako večer bez vína.
Zato kočička! Frčí i bez polévání sektem. Její příchod byl tak intenzivní, že bych ho přirovnala k situaci, v jaké jsem se nacházela, když jsem se vrátila z porodnice. (Dcera se za to srovnání nezlobí.) Šeptali jsme, přikrývali, hladili, vykrmovali, kontrolovali vyměšování, sledovali teplotu v bytě a podle toho větrali. Když kýchla, rozbrečelo mě to. Pár dní jsem nevycházela na ulici, v koupelně si čistila jen zuby, žádné česání, žádné krémíčky, nula líčení. Když není hlídání, nenaděláš nic…
Oba „vetřelce“ jsem si velmi rychle zamilovala a jsem ráda, že je mám. Dcera už se dávno zabaví sama, ale kočce občas musím házet papírové kuličky, tahat za sebou bábrlata a plazit se pod komodu, když jí tam něco z toho zajede. Televizi jí příliš nepouštím, ale nedávno ji zaujala Zázračná planeta na dvojce. Pobíhání zvěře se jí líbilo, vydržela se soustředěně dívat snad čtvrt hodiny, ale když jezevec ulovil malého psouna prériového, zakryla jsem jí raději oči. Měli upozornit diváky, že je tam násilí! Snad jí to nijak nepoznamená.
Něco mi říká, že o Milušce, neslyšíte naposledy .