Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Rujnost

Říjen29

Doba zvýšené pohlavní aktivity provázející páření u savců, je vyvolána zvýšenou hormonální činností a je periodickým jevem.

(Velká všeobecná encyklopedie, Euromedia Group, k.s., 2010)

Za tou charakteristikou nevidím jen zvěř. Jsme také savci! Jenže u lidí není páření vymezeno ani konkrétním obdobím. Funguje to celý rok. Zase bez pravidel. Jako politika. Nejsou snad předčasné volby takové velké páření? Velká politická říje. U koček se tomu říká mrouskání, zajíci se honcují a psi hárají. Politici intrikují.

Mám doma samce savce. O páření mimo rajon nic nevím a je apolitický. Ostatní úchylky se snažím hlídat. Občas se mi však v té divočině vymkne…

Koncem září  jsme jeli do Drážďan. Dcera si napsala dlouhý seznam věcí, které nutně potřebuje. Nakupoval i manžel. Ten manžel, co pokaždé tvrdí, že nesnáší nakupování. Nesnáší, když něco prohlížím. Nesnáší moje zájmové listování ramínky. A už vůbec nesnese, když si něco zkouším.

Přivezl si čtvery boty a půlmetru černých ponožek. Ponožky jsou jeho speciální záležitost. Již několik let si kupuje stejnou značku i barvu ponožek. Koupí je opravdu pokaždé. I šuplík má své limity! Já praktikuju každodenní orgie s pračkou a dokážu točit troje ponožky.

Má šedesát pět párů stejných ponožek.

Problém s nedostatkem ponožek nenastal, ani když bylo období rozbitých přístrojů. Porouchala se taky pračka. Toto období je charakteristické tím, že nám smrdí byt. Všichni montéři, opraváři a nosiči krabic jsou zvyklí se zouvat. Samci, co lákají specifickým pachem.

„Nezouvejte se! Vážně, my se taky nepřezouváme.“

Milosrdná lež. Radši pětkrát vytřu. Radši někoho zvolím. Radši uvolním další šuplík. Počkám na další periodu.

 

Vendula Pačesová
Šeberácké noviny 10/2013

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.