Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Je to ve hvězdách

Listopad12

Letos o prázdninách  jsme opět sjížděli Vltavu. Letos jsem poprvé nepoužívala pláštěnku. Sedm let před tím ano. A také jsem poprvé  viděla tak zadělanou oblohu od hvězd, že  některé z ní přepadávali. První padající hvězdu jsem obtěžkala přáním, abychom byli zdraví. Na druhou jsem naložila břímě věčné lásky a moje třetí přání byl spíš dotaz, jestli bych nemohla trochu zhubnout.

Čtvrtý  den cvičím. Další dloubanec v zádech, další bolavý kloub. Mám toho dost. Jedu roztočit peníze. Na poštu. Na vedlejší výloze mě zaujal nápis „Trápí vás kila navíc?“ Jasně, trápí, ale másla se nevzdám!

Mých rozpolcených očí si všimla prodavačka zázračných produktů a nabídla mi bezplatnou konzultaci s výživovou poradkyní. Dozvěděla jsem se, že mám na výšku o deset centimetrů méně, než kdykoliv před tím a na šířku deset kilo nadváhy. Tahle „hvězda“ mi zakázala kafe, víno a vlastně celou mojí lednici. Prý se jedná o pestrou dietu. Brokolice s netučným tvarohem celý týden! Sama  byla kulatá a mojí narážku vysvětlila tím, že její manžel má bohužel rád plnoštíhlé ženy. Prošustrovala jsem půl nájmu za vlákninu a večer jsem si dala divočáka na šípkové omáčce.

Doufám, že jsou hvězdy spravedlivé a nevyplní přání naší dcery. Od útlého dětství si přeje kočku nebo psa.

„Jediné domácí zvíře, které jsem kdy měla, byl pavouk v rohu pokojíčku.“ Prohlásila nedávno  v autě po několika hodinách jízdy. Byli jsme vděční, že vůbec  mluví, protože před tím si jen střídavě holila nohy, jedla a poslouchala svojí muziku.

„Hej kámo, to jsem si přála, když padala na vodě hvězda!“

Skočila tatínkovi kolem krku, když ji večer přinesl nový notebook.

 

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.