Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Mám tě ráda!

Leden30

Jsi můj a jsi krásný. Dokonce si myslím, že mi tě holky závidí. Nikdy jsem si nemyslela, že budu tak nešťastná, tak bezradná, když zrovna nejsi se mnou. Vzpomínám, jak jsi mi poprvé zazpíval melodii z nějakého filmu. Někde hodně hluboko jí slyším stále.

Kolikrát už jsi mě učinil šťastnou! Dáš znamení a já jako bych slyšela „mám tě rád“. Neříkáš to často, ale o to víc si těch slov vážím. Jsme spolu stále. Hlídáme spolu dceru, stýskáme si , těšíme zklamané kamarádky a nepřestáváme si domlouvat schůzky.

Někdy chci, abys byl tichý jako pěna, jindy zase čekám, až se ozveš.

Jsou místa, kde stále ještě nemáš chuť na spojení. Já ti ho tak ráda nabízím! Zlobím se jen chvíli, vždyť víš? Poslušnost teď už odmítáš jen velmi zřídka. Nemáš stále rád jízdu metrem a někdy sabotuješ návštěvu vinného sklepa.

Nejméně dvakrát jsem o tebe, kvůli svému nevhodnému chování, přišla. Bylo to kruté. Plakala jsem. Znal jsi mé přátelé, gynekologa, bývalé lásky … A když už to vypadalo na ztrátu definitivní, vrátil jsi se. Dlouho jsem tě pak hladila a slibovala sobě, i svému okolí, že už to nikdy neudělám.

Mám tě ráda můj telefone!

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.