Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Druhý leden

Leden2

„Začátky všech věcí jsou malé.“ Aurelius

Platí to o začátku roku? Minimálně játra a břicho mám větší. Taky mám obrovskou hromadu špinavého prádla, protože na konci starého roku byly malé uhlíky v pračce. Po osmi letech užívání byly úplně sjeté. Přestala se točit. Některé věci jsou naopak.
Letos zase toužím zhubnout. V jedenáct dopoledne spřádám plány. V posteli a se zbytky cukroví. Štve mě, že se džíny nevytahují o tři konfekční velikosti. Štve mě, že moje trička nemají charakter stahovacích kalhotek. Štve mě, že zapínání všech košil připomíná sněhuláka z pěti koulí. U krku mi sedí, ale je to jen otázka času a majonézy. Vypadá to, že jediná možnost je tělocvik. Preventivně si musím koupit kloubní mazání a usmívat se na recepční v rehabilitačním středisku.
Bůh ví, co měl ten Aurelius na mysli. Třeba to říkával paní Aureliusové.

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.