Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Václav

Únor18

Dnes bude ovar. Chci strouhat křen, abych mohla plakat a nemusela nikomu vysvětlovat proč.
Vzdávám se svátku svatého Valentina! Nechci slyšet ani připomínku. Strhávám zbloudilá srdíčka z lustru. Před čtyřmi lety byl zamilovaný, před třemi rebeloval, že americký svátek slavit nehodlá, vloni zapomněl a letos s námi bude tchyně. Právě přišla stručná zpráva.
Můj muž není lakomý. Můj muž není lhostejný ani zapomnětlivý. V oblasti oslav má však sociální problém. Když je příležitost projevit mi náklonnost, stane se z něj držgrešle, necita a nechápavý člověk.
Dvacet let manželství mi dává jistotu, že nejsme zamilovaní. (Na tohle výročí taky zapomněl.) Teď už i ví, kdo byl svatý Valentýn. Ví, od kdy se tento evropský svátek datuje, ví, jak legenda vznikla. Přesto každý rok odmítá. Nechtěla jsem dostávat růžové medvídky, jen mi to přišlo jako příležitost. Příležitost vyjádřit jednou za rok pocity, které se vzdáleně podobají pocitům zamilovaných.
Mezinárodní den žen zkazili komunisti. Souhlasím s jeho argumenty. Nepřipomínám. Kytky mám ráda. Dokonce i karafiáty. Jsem mezinárodní žena.
Na den matek čekám pozornost spíš od dcery. Jenže ta se po dostudování mateřské školy pochlapila. Už nenosí přání nakreslené voskovkou ani růže umotané z ubrousků. Nenosí nic. Nikdy.
Datum mého svátku (je státní) zůstane pro mého muže navždy tajemstvím.
Nehodím se do žádného svátku.

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.