Znamení
Potřebovala jsem dostat nové zrcadlo do starého rámu. V sídlištní provozovně přijali mojí zakázku s tím, že toho mají moc. Koncem ledna si prý mohu přijít. Přišla jsem posledního. Místo sklenářství bylo barevné čínské bistro. Kůň. Jmenuje se Kůň. Odpovědný vedoucí Nguen. Kde je můj rám a Sklenářství Černý mi nikdo říct nechtěl. Nebo neuměl. Přece neodejdu s prázdnou? Vzhlížím bezradně k nafoceným talířům.
„Prosim, pani.“
„Je to vepřové nebo kuřecí?“
„Osum pokladů, pani.“
Chce mi snad začátek čínského roku něco napovědět? Jsem blíženec. Jsem taky kůň, za svobodna jsem se jmenovala Černá a na horoskopy nevěřím. Umím si představit, jak některé vznikají. Vzpomínám na rozhodování spolužačky Věry v hodině evropské literatury. Měla k dispozici papír plný frází, z kterého každý měsíc spřádala „osudy“.
„Dejte pozor na nachlazení. Ve vztahu vás mohou potkat drobné neshody. A nevyhnutelně si kupte kabelku.“
Pár štěstítvorných vět. Potěšit, povzbudit a malinko postrašit. Odhaleno. Rozluštěno. Splněno. Vyděláno.
Náhody od smažených nudlí mě donutily zjistit, že mi nastává rok plný energie a správný čas na nové začátky. Od přečtení čínského horoskopu všechno píšu odpoledne v posteli, znovu nechci začínat ani šálu plést a svůj poklad jsem asi našla.