Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Terorista

Duben29

Londýn. Manžel slíbil rodinné příměří. Slíbil, že se smíme dívat do výloh a čůrat, i když se jemu nebude chtít. Dokonce si smíme koupit něco marnivého. Sliby se snažil plnit hned na letišti Heathrow. Zatímco si on koupí whisky (používá vždy stejnou značku), můžeme si vybrat voňavku. Poťukáváním na litrovou lahev zrychlil naše zbrklé pobíhání mezi regály s opravdovým štěstím. Každá popadla to své. Vůně naslepo. Náhodný výběr. Ententýky. Nejistota. Hlavně nepromarnit šanci. Spěcháme do hotelu. Nic jiného se ten den stihnout nedá. Vybíháme na stanoviště taxi. Manžel chce být první. Bez kabelky, bez tašek se mu běží lehce. Já s dcerou rozrážím pokojné turisty igelitkami. Pro trochu vanilky, santalu a jasmínu, je schopný nás tam nechat. Předběhnout frontu si snad netroufne? Češi do toho!

Na chodník před letištní halu vjíždí policejní auta. Vystupují těžkooděnci a pyrotechnici. Čekáme, pozorujeme frmol a vzpomínáme, jak upozorňovala všechna média na důsledné dodržovaní bezpečnostních pravidel v Londýně. Je těsně před olympiádou. Kdosi zaparkoval auto blízko Buckinghamského paláce. Stálo tam asi hodinu. Pyrotechnici vůz uzavřeli do speciální bedny a odpálili. Mělo poruchu. Posouváme se ve frontě na bronzové místo. Kdo neskáče není Čech!

„Tati, kde máme kufr?“

Přetočení filmu nazpátek. Mozek pracuje nejvyšší rychlostí. Play! Manžel se rozběhl zpátky do letištní haly. Dveře pouští cestující jen ven. Policie ven nikoho nepouští. Dveře se neotvírají. Čeká za nimi a sleduje, jak muži v uniformách obklíčili náš šedý kufr černo žlutou páskou. Ještěže si prodavač z duty free shopu mého muže oblíbil. Ukazuje prstem přes sklo na chlápka, kterému chybí kufr. Pamatoval si ho. Měli společného koníčka. Jednosladovou whisky. Vše se vysvětlilo bez výbuchu. Hoši děkujem!

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.