Cestuji! Letíme na Mauricius. V poslední době se mi nemění rytmus dne, týdne. No jasně i měsíce. Stimuluju si morálku. Vstávej, čisti si zuby, vař, per, piš, buď spokojená. Někdy to jde samo. Někdy pomáhám. Zvykla jsem si na rituály a teď vlastně nevím, jestli se těším? Těším! Jen se urvat. Jen si kurva poručit. Nasaj do kapes ta letiště, vína, večeře, moře… Manželko! Matko! Dívej se, poslouchej, vnímej. Stimuluj! Věř mu, když říká „mám tě rád“. Raduj se, že dcera je krásná, chytrá a těší se s námi v osmnácti letech na dovolenou.
Balila jsem hrozně dlouho a hrozně všechno. Ještě jsem nastavená na „horský“ kufr. Plavky, tílka a sukně mi nešly.

Na Mauriciu je ostrovně klidno. Obyvatelé nikam nespěchají, nikam necestují, na nic nešetří. My – turisté jsme jejich jediná změna. Změny přijímají dobře. Byli jsme vzorní dovolenkáři. Obdivovali moře ve dne i v noci. Nechali se sluncem pálit a slanou vodou šplíchat.
Blížil se konec zájezdu. Přišla chuť na dobrodružství. Jeli jsme rybařit. Velký rybářský škuner se zabudovanými pruty. My tři a tříčlenná posádka. Remíza. Nadšeně vylézáme na horní palubu. Fotíme a tlusté fotky zase mažeme. Mažeme si i vysoké faktory. Ty si na tělech necháváme. I na těch tlustých. Loď vyklouzla za útes. Začala být divoká. Vlny se zvětšily. Moje nadšení naopak. Sedla jsem si do kabiny a další tři hodiny jsem nepohnula ani očima. Sebemenší pohyb znamenal nebezpečí zevnitř. Dcera se nepříteli neubránila. Blila přes palubu hodinu v kuse. Rybářům naše potíže byly fuk. Dalekohledem sledovali ptáky a nekompromisně přes vlny, po vlnách i proti vlnám vyráželi porvat se s nimi o úlovek. Manžel si nakonec taky vylovil rybu. Krásnou rybu. Při focení důkazu se krásná ryba naposledy zatřepala. Jeho bílá, oblíbená a značková košile měla krvavý vzor. Navždy.
Drcnutím o přístavní molo skončilo houpavé trápení. Střihli jsme si o pořadí na záchod a těšení na večeři bylo zase příjemné.

„Stydím se za vás!“
Řekla dcera na letišti v Praze mezi reakcí na facebook a reakcí na facebook. Wifi free. Já ne.
„Už s vámi nikam nepojedu.“
Dali jsme si jen pusu na přivítanou. Hanba! Nejsem ani uvolněná, natož free. Z letiště jedeme rovnou k tchyni na oběd. A pak že pohádky končí dobře…