Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Patetická potřeba

Srpen14

Počítač používám místo psacího stroje, facebook založený nemám a nejsem ani ničí přítel. Mluvím o sociálních sítích. Jinak se kamarádit umím! Musím. Vzhledem k té virtuální neschopnosti mám dobrého kamaráda, který má dobré kamarády. Ti to z mého stroje posílají přes kopírák na web. Nebo tak nějak. Děkuji!

Nepřestávám se dojímat. Nepřestáváte mě překvapovat. Nepřestanu děkovat. Čtou mě i v Holanech. Děkuji! Za oceán, do Počernic, Miškovic … Děkuji! Díky patří všem zaměstnavatelům, kteří shovívavě přehlížejí můj blog na monitorech služebních počítačů. To kvůli vám píšu tak krátké texty!

Děkuji i těm, které vůbec neznám. Byla jsem přesvědčena, že bývám čtena ze soucitu známých a přátel. Jo! A děkuji přátelům a známým.

Číst mě musí i rodina. Často jim připisuju nelichotivé vlastnosti a všelijaké vztahové zavrženíhodnosti. Ano, nejsem tak chytrá, abych si všechno vymýšlela. Ale, nejsem tak hloupá, abych všechno prozradila. Žijeme obyčejně. Dcera je přibližně normální. Manžel je muž. Není jedinečný hrdina z mých textů. Dostávám dárky k narozeninám, těším se s ním na dovolenou vůbec mi nevadí, že si z mého důležitého souvětí pamatuje jen poslední dvě slova!

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.