Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Retro

Září17

Jsem velká. Na nic si nehraju. Jen občas na hru s časem. Začíná tak, že si nalakuji nehty na černo, vezmu triko s lebkou, conversky a  loudím na manželovi, ať řekne, že vypadám mladě. Neodpovídá. Má plné ruce práce se svým omlazováním. Bere si oblečení s motorkářskou tématikou. Kšiltovku New York Yankees. A oba pak mikinu s velkým a hodně barevným nápisem. Jsme spolu dlouho. Každý vyznáváme jiné „hrací“ barvy, ale přesto se podobáme. Břicha v tričkách mají stejné profily.

Za naše nápisy můžou komunisti. V letech, kdy nám potisky náležely, nebyly k sehnání. Jako malí jsme si na prsa Pleas trik stříkali barvou na kůži Niky Lauda nebo Adidas.

Pokračování hry je na letním hudebním festivalu Kodiak. Herní plán je následující: pijeme pivo z kelímků, sedíme na uválené trávě, jíme grilované klobásy a posloucháme rockovou muziku. Kazí nám to jen plastové záchody. Ty, stejně jako popsané oblečení, nebyly. Nechci říct, že dřív bylo líp! Po třech pivech a dvou hodinách pohodového vlnění se mi hlásí křečové žíly, bolí mě hlava a manžel spí. Stejně staré mladé  mě litují. Mladé si myslí, že si za to můžu sama. Hvězdu večera neuvidím. Je čas teplých, jednobarevných pyžam. Na to se cítím. Jsme v domečku. Game over.

Publikováno v rubrice Povídky
1 komentář k

“Retro”

  1. Avatar 25. f 2014 at 18:33 Olafsonn Says:

    Proč tolik smutku? Stáří je super!


Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.