Na dovolené jsme se střídali o postel a o výběr restaurace. Dcera vybrala podnik s dvěma Michelinskými  hvězdami.

„To dáme.“ Nediskutuje.

Paní na hotelových rezervacích byla z naší volby překvapená.

„Wow, tam jsem nikdy nebyla!“ Pokřižovala se a úlisným hlasem zavolala do restaurace.

Ten večer se snažím vypadat jako dáma. Manžel jako pán a dcera jako dcera dámy. K poznání jsme, protože na snažení musí stačit zapnout knoflíček u košile a kraťasy vyměnit za společenský spodek. Jsme na dovolené, máme oblečení vhodné k opakovanému použití. Nechápu naše tři nacpané kufry?

Vystoupili jsme z taxíku u Michiganského jezera. Restaurace s plnou zahrádkou, s výhledem na vodu a živou atmosférou. Tam jsme nešli. Naproti, bez jakéhokoli poutače, byly naše dveře. Až zblízka se dala přečíst malá, zlatá písmenka. Krok do neznáma. Tři kroky dolů. Rozpačité kroky do vysoké gastronomie. Designové prvky  interiéru jasně vymezují chování hostů. Tady není prostor pro improvizaci. Všechno má své místo. I my máme své místo. Důstojně jdeme za důstojnou uvaděčkou na židle. Splnila svůj úkol a šla na čekanou. Toho večera šla třikrát. Všechno má i svůj čas. Po přednášce přinesl „smuteční“ průvod první chod. Tadááá. Na dřevěné kouli přilepený chips z kraba. Okamžitě nám naskakuje televizní reklama na McDonald´s o kostce ve skluzu. Lahev vína a obrázek zoufalého páru ze spotu nás posunuje do stavu bez studu. Do stavu usmívat se. Vysmívat se pomazaným a pokapaným talířům. Smát se drobkům  jídla vyskládaných do pyramid, oblouků a jiných tvarů. Kulinářským vrcholem byl pařátek kura s jednou zamotanou špagetou do tvaru hnízda. Asi pro toho holoubka.

„Na rybičky jsem ještě nechcal“

Hlásí manžel přítomnost akvária na toaletě a po česku mávne k formaci číšníků.  Veselí jsme i při placení. Doufáme, že nás to nepřejde. Měli dost příležitostí poznat, že jsme cizinci. Snad nás jiný mrav omluvil. Nepamatujeme si jedinou chuť, nepamatujeme si žádnou vůni. Těšili jsme se na snídani a skvělou americkou přípravu anglické slaniny s míchanými vejci.