Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Kurorty

Prosinec9

Do Vánoc zbývají dva blistry léků. Můj adventní kalendář. Už se na ně smím těšit. Mám vyřízené doktory. Gynekologie, kardiologie, stomatologie, mamografie. Odběry, výtěry, kontroly. A kadeřník. Atmosféra může propukat.

Můj život po čtyřicítce je jedna velká vleklá nemoc. Každý den něco nového. Každý den bolístka. Sotva se vylížu z chřipky, chytnou mě záda. Asi z toho poctivého vylízávání se. Jen co se rozhýbu, mám záděru. Celou noc mi v prstu cuká a tepe. Nespím a ráno vstávám s bolavou hlavou. Další den se mi udělá opar a začne píchat v kyčli. Škrábe mě opět v krku. Znovu ležím. Tentokrát jsou citlivá bedra. A jak jsem ulevovala zádům, přetížila jsem tu kyčel. (Od čeho je slovo kurýrovat? Zdravotní posel dobrých zpráv mě navštěvuje málokdy. Podobně se taky rusky říká lázním. Že zrovna já se do toho pouštím…?)

Stěhuji lékárničku do většího šuplíku. Z garsonky do dva plus jedna. Nepotřebuji tolik laků na nehty. Vzdávám se očních stínů.

Existují aktivity, kdy překonávám všechny svoje handicapy. Chvíle, kdy jsem ochotná zapomenout na léčebné postupy. Hospoda, hokej a holky. Hospodou myslím hospody, hokejem myslím Spartu Praha a holkami myslím kamarádky. Mám ráda setkání s nimi. Vždy jde o jediné – vyřešit všechny starosti světa. Od sexuálních praktik k cuketovému koláči. Jako na posledním dýchánku. Ženská trojka. Čtyřikrát nula sedm litru bílého vína. Krabička cigaret. Veselá statistika. Moudra nebrala konce.

Druhý den jsem se probudila brzy. Další zrada široko rozkročeného věku. Po víně špatně a málo spím. Ustát to a být nohama na zemi. Alespoň v tupém úhlu. Těžká práce. Při takovém úsilí se pak lehko pod peřinu vloudí kocovina. Nevím proč, ale pokaždé mám chuť těm játrům ještě nandat. Makají celou noc, to je to, co mě budí. Přídavku se brání. Jako já ve školní jídelně. Nášup. Výprask. Trest. Zkouška. Manžel v Davosu a dcera taky v prdeli. Nikdo mě nezastaví. Nikdo nepodá silný hovězí vývar. Jedu snídat do fast foodu. Uspokojilo mě to. Smažené, mastné kuře. Bez výčitek. Beze zbytku. Beru si prášek na těžký žaludek, proti pálení žáhy a ten růžový na hlavu taky. Jsem zpátky ve svých kolejích. Mají tvar ležaté osmičky.

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.