Podle zásluh
Pokaždé to nevyjde. Medaile nejsou. Nevadí. Užila jsem si cestu. Nemyslím autobusem. Vtip. Slíbila jsem, že nebudu hodnotit. Můj názor na hokej nikoho nezajímá. A na svět už vůbec ne. To je správně! Ale vsadím Bobkův dres, že to, jaký má svět úmysl se mnou, by mohlo občas a někoho pobavit.
Já chci do stroje. Vložit a zamíchat. Třeba vyleze někdo jiný. Nebo alespoň návod k použití. Zatím jsem kredenc na potíže. To není moc abstraktní… Vypadám jako kredenc. Už se tam nic nevejde. Ale když si kupuju další boty, říkám si totéž.
Svět to se mnou řeší tak, že malé neštěstí přemění na větší, blbou myšlenku za ještě blbější a plátek celozrnného chleba na kilo sádla. A taky poslední dobou rychleji otáčí stránky v kalendáři. Syčák.
Minulou noc se mi o prázdném šuplíku dokonce zdálo. Ráno jsem s hrůzou zjistila, že se pro svoji plnost nedá zavřít. Co mi ten sen naznačuje? Úklid? Psycholog? Fyzická aktivita mi ke štěstí nepomáhá a s ordinací ještě počkám. Spíš se pořád snažím přijít na kloub tomu, jak se dělá radování se z maličkostí. Je návštěva u lékaře radost? Je radost masařka na okně v zimním období? A v létě? Nebo snad převlékání postelí vyplavuje hormon štěstí? Musím na to kápnout. Musím tomu jít naproti. Překonávat překážky. Zvládat zkoušky a polykat hořké pilulky.
Před garáží souseda, v těsné zámkové dlažbě, vykvetla pomněnka. Je zahradník. Před mojí garáží je exkrement.