Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Podle zásluh

Červen1

Pokaždé to nevyjde. Medaile nejsou. Nevadí. Užila jsem si cestu. Nemyslím autobusem. Vtip. Slíbila jsem, že nebudu hodnotit. Můj názor na hokej nikoho nezajímá. A na svět už vůbec ne. To je správně! Ale vsadím Bobkův dres, že to, jaký má svět úmysl se mnou, by mohlo občas a někoho pobavit.

Já chci do stroje. Vložit a zamíchat. Třeba vyleze někdo jiný. Nebo alespoň návod k použití. Zatím jsem kredenc na potíže. To není moc abstraktní… Vypadám jako kredenc. Už se tam nic nevejde. Ale když si kupuju další boty, říkám si totéž.

Svět to se mnou řeší tak, že malé neštěstí přemění na větší, blbou myšlenku za ještě blbější a plátek celozrnného chleba na kilo sádla. A taky poslední dobou rychleji otáčí stránky v kalendáři. Syčák.

Minulou noc se mi o prázdném šuplíku dokonce zdálo. Ráno jsem s hrůzou zjistila, že se pro svoji plnost nedá zavřít. Co mi ten sen naznačuje? Úklid? Psycholog? Fyzická aktivita mi ke štěstí nepomáhá a s ordinací ještě počkám. Spíš se pořád snažím přijít na kloub tomu, jak se dělá radování se z maličkostí. Je návštěva u lékaře radost? Je radost masařka na okně v zimním období? A v létě? Nebo snad převlékání postelí vyplavuje hormon štěstí? Musím na to kápnout. Musím tomu jít naproti. Překonávat překážky. Zvládat zkoušky a polykat hořké pilulky.

Před garáží souseda, v těsné zámkové dlažbě, vykvetla pomněnka. Je zahradník. Před mojí garáží je exkrement.

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.