Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Smetí

Srpen13

Auto na Bubble Tea. Nevymyslela jsem alternativní pohon, ale říkám tak autu pro dceru.

Velmi krátce, v řádu hodin, po získání řidičského průkazu, se začala dožadovat autonového práva.

„Tak sem si myslela, že když táta dělá v autopůjčovně, budu mít auto?“ Moje odpověď, že každý horník také nemá svůj důl, ji neuspokojila. Nasadila akutní výraz a čekala omluvu.

Manžel by ji hrozně rád vyhověl a odprosil, ale z nějakých historických zásad na výchovu, se mě zeptal na názor. Můj zápor nikoho nepřekvapil. Chtěla jsem, aby zažila trochu bídy, hladu a městské hromadné dopravy.

Kolem tohoto tématu vždycky vyprávím, že jsme doma místo šťávy pili vodu s octem. Máslo jsme mívali jen krátce po výplatě a uhlí si půjčovali od sousedů. Nebylo to v rámci výchovy, ale protože jsme neměli prachy. Výsledkem mého dětského strádání je kontinuální přísun másla do lednice a plný foch sirupu ve skříni. Uhlí nepotřebujeme.

Je tedy docela možné, že když dceři nedopřeji auto, pořídí si v budoucnu autosalon. Nebo autopůjčovnu?

Roztočené kolo intrik, polopravd a formování mého pohledu, nelze zastavit. Špitají si.

Proč musí řídit auto někdo, koho jsem porodila? Řvu. Nemám další děti v rukávu.

Proti jejich: „proč ne?“ nasazuji: „kam s ním?“. Do školy v centru. Nesmysl. Na party. Blbost. Nebo snad na tréning, když netrénuje?

Bubble Tea! Konečně jsme přišli na využití! Argument hodný dospělosti. Nablízku máme jen fejkové provozovny a ona dost často potřebuje ten pravý.

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.