Smetí
Auto na Bubble Tea. Nevymyslela jsem alternativní pohon, ale říkám tak autu pro dceru.
Velmi krátce, v řádu hodin, po získání řidičského průkazu, se začala dožadovat autonového práva.
„Tak sem si myslela, že když táta dělá v autopůjčovně, budu mít auto?“ Moje odpověď, že každý horník také nemá svůj důl, ji neuspokojila. Nasadila akutní výraz a čekala omluvu.
Manžel by ji hrozně rád vyhověl a odprosil, ale z nějakých historických zásad na výchovu, se mě zeptal na názor. Můj zápor nikoho nepřekvapil. Chtěla jsem, aby zažila trochu bídy, hladu a městské hromadné dopravy.
Kolem tohoto tématu vždycky vyprávím, že jsme doma místo šťávy pili vodu s octem. Máslo jsme mívali jen krátce po výplatě a uhlí si půjčovali od sousedů. Nebylo to v rámci výchovy, ale protože jsme neměli prachy. Výsledkem mého dětského strádání je kontinuální přísun másla do lednice a plný foch sirupu ve skříni. Uhlí nepotřebujeme.
Je tedy docela možné, že když dceři nedopřeji auto, pořídí si v budoucnu autosalon. Nebo autopůjčovnu?
Roztočené kolo intrik, polopravd a formování mého pohledu, nelze zastavit. Špitají si.
Proč musí řídit auto někdo, koho jsem porodila? Řvu. Nemám další děti v rukávu.
Proti jejich: „proč ne?“ nasazuji: „kam s ním?“. Do školy v centru. Nesmysl. Na party. Blbost. Nebo snad na tréning, když netrénuje?
Bubble Tea! Konečně jsme přišli na využití! Argument hodný dospělosti. Nablízku máme jen fejkové provozovny a ona dost často potřebuje ten pravý.