K loňským narozeninám jsem dostala pražské kolo. Místo držáku na láhev je baterie. Je to jednodušší, ale šlapat musím. Úděl kola. Ještě mám kolo jizerskohorské, ale tamní kopce, bez podpory, nedávám. Tam jsem polovodič. Někdy vodím i z kopce.

Těšila jsem se na výlety o jalových víkendech. Těšila jsem se na stezky kolem Vltavy. Jenže. Manžel si pořídil takové to kolo, co je podobné žiletce. Stejně tak i váží a nesmím se ho dotýkat. Koupil si k tomu barevně sladěné obleky. Elastické, pěkně na tělíčko. Asi kvůli aerodynamice? Zipem se spoutá do tvaru tic tacu a nastaví aplikaci, která mu hlásí každé otočení pedálu.

Se svým strojkem žiletce konkurovat nemohu. Zdržuju ho a v teplácích se k němu nehodím. Přesto mě občas s sebou vezme. Stejná trasa. Pokaždé. Okruh, aby bylo splněno. Z kopce machruje a do kopce jsem dobrá. Nejlepší! Schovává se za mnou. Je v pytli. Jedu na růžový trikot. Asi si ho vysloužím k příštím narozeninám. Jsem v pytli. Obtažené snesu jen stahovací kalhotky. Já jsem mu darovala zvonek se Supermanem. Řekl, že jsem se zbláznila, že je těžší, než celé kolo. O dárcích hodně přemýšlíme.

Musí překonat sám sebe. A svůj chytrácký telefon. „Jsi o minutu dřív doma, jsi dobrý!“ Nechá se nahlas pochválit od hlásiče z kapsy, prohlídne se ve vstupních dveřích a naposledy zatáhne břicho. Je spokojený.

Na poslední vyjížďce jsem žádala o dřívější obrat k domu. Zneužil můj neorientační smysl. Myslela jsem, že všechny prasečáky po cestě už poznám? Čekal nás náročný večer. Přesto zajel do cíle. Do Brandýsa. Překvapivě. Jemu se to výletuje! Přijede domů, skočí do sprchy a dá si pivo. Jenže já musím vyblednout, umýt si vlasy, tváře zase nabarvit a nalakovat nehty. I na nohou! V tom je rozdíl mezi námi a ne ten, že nepoznám sever od jihu.